Tanec Světel [Charles Leclerc ff]

25

,,Nikdy žádný článek nebyl, že?" zeptal se.

Zavřela jsem prudce oči při vzpomínce na strach a bezmoc, které mě obalili ve chvíli, kdy mi Gabriel sebral telefon. Vzpomínala jsem na jeho bezduchý výraz plný vzteku a hlas, který byl naprostým opakem toho, čeho jsem byla svědkem.

,,Ne, nikdy nebyl," zašeptala jsem s přiškrceným hlasem. Ponechávala jsem zavřené oči a sklonila hlavu, tak aby mi Charles nemohl vidět můj výraz. Nechtěla jsem, aby poznal, že to pro mě nebyl žádný med.

Jeho ruce se v jednu chvíli objevily na mém obličeji, mírně ho nadzvedl a já s bušícím srdcem čekala na to, co nastane dál. 

,,To je v pořádku. Já mu v tom věřil, je to má chyba." Otevřela jsem oči a podívala se do jeho obličeje.

,,Já ho neměla nechat, aby ti to řekl. Jenom, já... Nevěděla jsem, co dělat. Bála jsem se, že kdybych něco udělala, začal by křičet." Jeho obočí se svraštělo a pohled se změnil.

,,To by udělal?"

,,On to udělal stejně, takže to je jedno," zašeptala jsem potichu a mírně nadzvedla koutky svých úst, abych odlehčila situaci. Charles mi na to vůbec neskočil, odebral své ruce z mé tváře.

,,A co ti řekl?" otázal se. Jeho hlas byl vyrovnaný, avšak v jeho tváři bylo mnoho obav a hněvu. ,,Nevěděl jsem, co dělám, ani, že po tobě bude křičet. Kdybych to věděl, nezavolal bych ti. Po konečném závodě na mě všechno dopadlo a tys byla jediná osoba, která mě napadla. Nebyl jsem zrovna ve stavu, kdy bylo nejrozumnější ti zavolat, ale od toho, co se stalo, jsem to potřeboval. A všechno jsem myslel smrtelně vážně. Sice jsem byl opilý, ale pamatuju si to i to, co mi ten debil řekl. Zprvu jsem se tomu snažil nevěřit, ale má podnapilá hlava si řekla, že to dává naprostý smysl. Proč by ses zahazovala se mnou, když máš přítele? A proč by mi o tom lhal? Říkal to tak přesvědčivě." Na to se mírně zasmál, ale v očích, které ode mě odvrátil, jsem viděla neskrytou bolest a mě se zatřpytily slzy v očích. 

Nesnesla jsem pohled na to, že byl smutný. A navíc, bylo to kvůli mě.

,,Protože jsi pro mě důležitý, Charlesi," vyšlo ze mě nečekaně. Když zapíchl svůj zrak do mých očí, vypadal překvapeně. ,,Taky jsi mi neskutečně chyběl."

Konečně jsem vyslovila to, co mě tolik tížilo. Byly to slova, které jsem v sobě držela po několik měsíců zavřené pod pokličkou. I když jsem na něj měla valnou většinu toho času neuvěřitelný vztek, chyběl mi. Byl to můj dobrý kamarád, se kterým jsem si neuvěřitelně rozuměla.

Na pár vteřin vypadal jako opařený, jako by si neuměl spojit má slova s tím, o čem jsme se bavili. Ale nakonec, když to pochopil, pohled, který na mě nasměroval, mě zlomil vejpůl.

,,Anche tu mi sei mancato, amore mio ." Jeho italština pro mě byla rána pod pás a jedna z mých největších slabin a přezdívka, kterou mě nazval v tu noc, měla bolestivou a vzájemně konějšivou ozvěnu. ,,Taky jsi pro mě důležitá." Usmál se a mě z toho zabušilo srdce do hrudi. Těch pár slov pro mě bylo důležitějších, než cokoliv jiného, poněvadž v sobě nesly pravdu.

Byla jsem pro něj důležitá. Úsměv jsem mu s radostí oplatila a musela párkrát zamrkat, aby se mi z očí nespustily slzy.