27. kapitola

9.1K 602 23
                                    

„Nikdy se to nestalo," zopakovala jsem a objala si ramena. Co jsem to provedla? Ptala jsem se sama sebe a zavřela provinile oči. Hlavou mi pobíhalo tolik myšlenek, že jsem s ní musela zatřást, abych se jich zbavila. Slzy jsem necítila, ale snažila jsem se vypadat v pořádku, i když jsem se celá třásla.

Začala jsem si hrát s prsty, ale mé provinění to nijak nezlepší. Zhluboka jsem se nadechla a hned na to vydechla. Uklidni se, uklidni se. Opakovala jsem stále dokolečka, jako nějakou mantru.

„Melanie," zašeptal Owen a položil mi svou ruku na rameno. Jeho dlaň byla studená, ale nutila mě myslet na jeho doteky, které tak hřály.

Otevřela jsem své oči a zaměřila je na něj. Jeho tmavé oči byli stejné jako mé a měl ustaraný výraz. I přes ten výraz, jsem jeho ruku setřásla a v zpříma na něj pohlédla. Mé oči musely pulzovat jako nikdy jindy, ale i tak jsem se na Owena dívala tak chladně, jak jsem jen dokázala.

„Řekneš to někomu a přísahám, že tě zabiju," řekla jsem smrtelně vážně.

„Uvidíme," odsekl Owen a zazubil se na mě. Když jsem ale jeho úsměv neoplatila, zvážněl. Prohrábl si své vlasy tak jako vždy, když byl nervózní a přešel k posteli, kde měl nachystanou šedou mikinu a hodil jí po mně. „Bude se ti hodit."

„Ehm..." odmlčela jsem se a pomalinku se sunula ke dveřím. „Děkuji," pokračovala jsem pochybovačně.

„Teď jdeme," přešel rychle ke mně a popohnal mě kupředu.

***

„Kam to jdeme, Owene?" zeptala jsem se znova, když mi vítr zafoukal do obličeje. Všude to vonělo po smůle a šly jsme snad hodinu, co nás Owen vysadil na silnici. Tmavé stromy se třpytily ve světlu měsíce a křupání větví zdůrazňovalo, že tu nejsme sami.

„Ještě kousek," odpověděl mi stejně klidně, jako před pěti minutami a popostrkoval mě stále dál a dál. Přesto jsem ho podezřívala z toho, že mi chce jen sahat na zadek a že mě tu někde znásilní.

„To jsi už říkal," odsekla jsem a přitiskla si mikinu ještě víc k tělu. Vítr byl dneska obzvlášť chladný a vlasy se mi motaly do očí.

„Už tu jsme," odpověděl mi. Dřív, než jsem stačila nějak zareagovat, chytil mě za zápěstí a třísknul se mnou o strom. Díval se na mě a měsíc se mu odrážel v očích. Neusmíval se, jen mě pozoroval.

„Co?" přimhouřila jsem na něj oči a snažila se vytáhnout ruce z jeho sevření. Otevřel pusu, jakoby chtěl něco říct, ale hned je zase zavřel, když se kousek za námi ozval panovačný hlas: „Už jsi tady?"

Oči se mi otočily za hlasem a spatřila jsem dívku v černém oblečení. Sakra. Owen mě pustil a já uraženě popošla k dívce a ona ke mně. Obě jsme, ale strnuly v půl kroku a nechápavě na sebe zíraly.

„Ty?!" zeptaly jsme se navzájem a každá studovala tu druhou. Kate vypadala stejně. Její dlouhé černé vlasy se skrývaly pod černou kapucí mikiny. Připadala mi nebezpečně jako vždy a jizvy na rukou ukazovaly její mise, které podstoupila, kvůli škole.

„Nečekala jsem jí, Owene," řekla Kate jedovatě a podívala se na něj a zatvářila se naštvaně.

„Přestaň Kate," zaslechla jsem arogantní hlas a otočila se na dalšího příchozího. Kluk vyšel z lesa a jeho úsměv dokazoval, že ještě nic netuší. Gabe. Mrkl na mě a pak se vrhl na Kate slovním útokem.

„Nevšímej si jich," ozvalo se mi u ucha známý hlas a já nadskočila radostí.

„Rayi," otočila jsem se a vrhla se mu do náruče.

Noční škola (Noční škola, #1) [PROBÍHÁ KOREKCE ]Kde žijí příběhy. Začni objevovat