Tanec Světel [Charles Leclerc ff]

21

Můj otec měl noční, byl v práci, a proto nebylo nic, co by ho zastavilo předtím, aby se se mnou začal hádat.

,,Takže to je ta tvá Scarlet jo? Je to nějaká pošahaná přezdívka pro toho kreténa?!" Bylo to po několika měsících, co na mě zvýšil hlas. Trhla jsem sebou a odvrátila od něj pohled. Když mi trhl rukou, aby si vyžádal moji pozornost, do mých očí se vehnaly slzy.

,,Vždycky jsem byla se Scarlet," zašeptala jsem s napjatým hlasem. V krku se mi začal dělat knedlík.

,,Nelži mi, Rio," zavrčel Gabriel. ,,Já vím, že mi teď lžeš."

Zakývala jsem hlavou, nebyla jsem schopna se mu podívat do očí. ,,Nelžu."

,,Kurva! Ten čůrák ti volal uprostřed noci pro nic za nic, jo? To mi chceš říct?" Byl tak blízko mého obličeje, tak zatraceně blízko. Já potřebovala prostor. Dýchal mi naštvaně do obličeje jako rozzuřený býk.

,,Nevím, proč mi volal..." Protože mě chtěl slyšet, protože jsem mu chyběla. Teď už jsem si tím nebyla jistá. Ne, potom, co mu řekl Gabriel. Jestli jsem si myslela, že je s naším přátelstvím konec předtím, teď už nebylo cesty zpět. Měla jsem si vzít hned svůj mobil a napsat mu, že to, co slyšel nebyla pravda. Můj telefon byl pořád v jeho držení. U Gabriela.

,,Tak proč jsi mu to vůbec zvedla?!" zaječel na mě a já zavřela oči, jako bych se tím mohla bránit. Odvrátila jsem od něj tělo, jak to jen šlo. On mě, ale pořád držel pevně za moji ruku, což začala bolet.

,,Přestaň, prosím, bolí to." Můj hlas byl slabý, stejně jako já. Zaškubal mi za ni opět, takovou silou až jsem si myslela, že mi vyškubne kloub z ramene. Zasyčela jsem bolestí.

,,Mluv do prdele!" Byl naprosto nepříčetný, neuvědomoval si, že mi svým stiskem ubližuje, že se mi začaly řinout slzy z očí, dokonce ani to, že mu nic neřeknu. ,,Řekni mi, co mezi tebou a ním bylo."

,,Nic," zavzlykala jsem polohlasem, ,,nic mezi námi nikdy nebylo." Srdce mi při mých slovech vynachalo nečekaný úder.

,,Zašukala jsi si aspoň dobře, hm!?" Pustil mi moji ruku, ale chytil mě za moji čelist, aby můj obličej nasměroval k tomu svému, tak abych mu věnovala moji plnou pozornost. ,,Protože od teď ho neuvidíš a jak jsem mu řekl, jsi jen moje, moje Ria. Ne, jeho. Jen. MOJE. Pokud se dozvím, že jsi mu jen napsala, neskončí to dobře."

A já mu věřila každé jeho slovo. Odkývala jsem mu všechno, co mi přímo zavrčel do obličeje a jen se modlila za to, aby skončil. Věděla jsem, že žárlit uměl, tohle bylo ale něco, co jsem od něj nikdy nečekala.

,,Rozumíš tomu?" Jeho hlas se sice zmírnil, pořád jsem ale měla tendenci toho, abych od něj odvrátila tvář. Tu mi trhnutím vrátil zpátky tak, abych byla přímo naproti jemu.

,,Rozumím."

,,Dobře," zašeptal a jemně mi svojí rukou projel po tváři tak, aby zachytil slzu, která mi po ní ztékala. Málem jsem vzala a odstrčila ho, já ho ale nechtěla naštvat ještě víc. ,,Tak teď pojď, je pozdě, musíme jít spát. Oba dneska vstáváme." Hleděla jsem mu do obličeje a nechápala jeho naprostou změnu nálady. Jakmile mě chytil za ruku, bylo to jako by byl cizí. Z jeho ruky jsem necítila nic víc, než chlad, který prostoupil do celého mého těla.

Můj telefon položil na svůj noční stolek a chvíli předtím, než zhasnul světlo v místnosti se na mě spokojeně usmál.

Když jsme leželi a on objal mé tělo, zírala jsem jen do tmy. Celá ztuhlá jsem nechtěla, aby byly jeho ruce obmotané okolo mě. Ne potom, jak se zachoval, jak na mě nepříčetně křičel. Srdce mi stále bušilo jako šílené, neumějíc se vzpamatovat z toho, co všechno se stalo. Jak moc se to pokazilo. Chtěla jsem brečet. Křičet bolestí stejně jako v autě, když jsem jela z Monaka.