Tanec Světel [Charles Leclerc ff]

20

Moment za momentem jsem byla blíže a blíže spánku. Chtěla jsem věřit tomu, že to, co se událo byl jen špatný sen, který se mi v noci zdál. Že se vzbudím a zjistím, že budu mít ještě jednu šanci, jak věci udělat jinak. Vzala bych je za pačesy a neopakovala kroky, které vedly ke katastrofě, která nastala. Nic, co bylo minulostí by se nestalo.

Zprvu bych mu popřála, co nejdříve, abych viděla, co si o mém dárku myslí a jestli se mu líbí. U druhé bych se více snažila být s jeho přáteli, více s nimi komunikovat a nebýt na telefonu, to by tím pádem nevyústilo k tomu, že by to Charles zjistil. A tím by nemusela nastat situace, kdy jeho rty spočívaly na mých a já se jich naprosto neuměla nabažit, nebyly by jako zakázané jablko, jenž jsem chtěla okusit opětovně a později by nebyla žádná hádka. Nic z toho.

Bavila bych se a odjela bych z jeho oslavy maximálně o půl desáté. A s dobrou náladou a nově poznanými lidmi bych spokojeně ležela v posteli.

Ale chvíli předtím, než byla má mysl schopna se na chvíli vypnout, mi můj mobilní telefon začal zvonit v mé kapse jako pominutý. Trhnutím jsem se probudila a zalapala po dechu.

Plácala jsem rukama všude možně na postel, abych nahmatala věc, která mi bzučela na stehně. Otupěle jsem začala vyšilovat, když stále zvonil a já ho pořád neuměla nahmatat. Nic jsem v té tmě neviděla, a proto to bylo těžší.

Nakonec, když už jsem to pomalu vzdávala, jsem ho nakonec měla v ruce. Oči se mi lepily k sobě, když jsem se na obrazovku dívala. Ostrost toho světla mi nedovolila jméno volajícího přečíst, a tak jsem to instinktivně zvedla.

A udělala obrovskou chybu.

Už jen když jsem zaslechla jeho hlas, celá jsem ztuhla. Srdce se mi rozbušelo, když s opilým hlasem vyřkl: ,,Rio, Rio... Prosím, tohle mi nedělej." Zněl naprosto strachy bez sebe.

Chtěla jsem se zeptat, co, z mého hrdla se nic neozvalo. Ve tmě jsem civěla na dveře a netušila, co dělat.

,,Hrozně jsem se o tebe bál, když jsi nezavolala. Hrozně jsem se bál, že jsi nedojela domů, že jsi skončila v nějaké příkopě a byla by to moje vina. Prosím, jen mi řekni, že jsi v pořádku." Jeho zlomený hlas mě vnitřně naprosto zlomil. Jeho starost mi udělala to samé. Neměl se o mě starat, ne potom, co jsem udělala. Nezasloužila jsem si, aby mi říkal tohle. 

Chtěla jsem mu toho tolik říct, měla jsem toho tolik na srdci, nic z toho se z mého nitra nedostalo. Jen jsem do telefonu zasípala a místo mého hlasu, zaslechl Charles mé vzlyky.

,,Rio, il mio amore," bolestivě zašeptal do mobilu. Jeho italština byla do mých uší jako hřejivý balzám, který mě neskutečně pálil. ,,Nebreč kvůli mě, prosím. Tohle jsem nikdy nechtěl. Nikdy jsem ti nechtěl ublížit."

Jeho slova ve mně vyvolali ještě více slz. Ani já jsem nechtěla, aby se kvůli mě trápil.

,,Kdybych to věděl, nikdy bych si nedovolil to, co jsem udělal. Ach, il mio unico amore, nejdříve jsem ti chtěl jen zavolat a poděkovat za ten dárek... Ale nebyl jsem si vůbec jistý. Teď-teď, si nejsem jistý vůbec a slyšet tě brečet..." Rozervalo mě to ve dví. Frustrovaně jsem něco chtěla vyřknout, říct mu něco na oplátku, aby věděl, že jsem ho slyšela, nic ze mě nevyšlo. Nic, než jen další slzy.

A proto mě dostalo ještě víc, když jsem nezaslechla z druhé strany jeho hlas, ale pípání z toho, že hovor ukončil.

A já začala brečet ještě víc.

[- - - - - - - - - -]

Dalších několik dní bylo jako v mlze. A já byla v tranzu, ze kterého jsem se neuměla dostat. V práci se mé soustředění vymykalo kontrole, mé oči hleděly neustále z okna při meetinzích. Napsat byť jediné slovo mi dělalo obrovský problém a dělání jakéhokoliv rozhovoru bylo nad mé síly, a proto většinu z nich na sebe vzal André, který mi jako obvykle kryl záda.