Kluk od nikud

4. návštěva města

Přišel jsem k jednomu kuchtíkovi, kterého jsem znal již z minula. Minule mi půjčil nějaké oblečení a já se tak směl vydat do ulic svého království a nikdo mě nepoznal. Mladík stál u pece, ve které zrovna plál oheň. Zaťukal jsem mu na rameno a počkal na to až se otočí.

Vonělo to zde po těšte, mouce, cukru, masu.

Chlapec se na mě otočil a když mu došlo že to jsem já tak se rychle uklonil.

" Ne!"
Křikl jsem na něj tiše, jelikož jsem nenáviděl když se mi někdo klaněl a na veřejnosti to bylo ještě stokrát horší.

" Jistě, pane."
Chlapec se zvedl a prohlédl si mě.

" Co si přejete?"
Optal se mě. Podle mě mu to bylo již jasné, ale já to řekl.

" Potřebuji tvé šaty."
Šeptl jsem, aby nás nikdo neslyšel.
Chytil jsem ho za ruku a táhl ho za s sebou, někam kde bych se směl převléct a zároveň místo, které mi slibovalo to že se ze strany nevyřítí otec či matka.

Zavřel jsem za námi dveře a začal si rozepínat malé knoflíky od sametové košile. Když byla košile na zemi popadl jsem tu jeho špinavou a přez ní si přehodil nějakou hnědou vestu, která mi byla volná, protože jí nejspíš zdědil po otci, či strýci. Dostal jsem nějaké dlouhé hnědé kalhoty a plátěné boty, přez které byl cítit každý kamínek na který jsem šlápl. Na hlavu jsem si posadil takový hloupý klobouček, aby mi nebylo vidět do obličeje. Prý jsem byl silný a vysoký jako normální dospělý muž l, takže si většina lidí myslela že dělám něco s rukama. Podle matky jsem chlap jak hora, ale občas se jako chlap prý nechovám.

Došel jsem ke dřevěným dveřím a vyběhl do tmavě chodby, která mě minule vyvedla z hradu a já se tak nepozorovaně dostal ven. Miloval jsem vůni stromu, květin a všeho co kvetlo venku a venkovský vzduch, který zahrnoval bochníky chleba a různé jiné vůně, jsem miloval nadevše.

Vyšel jsem na malé polní cestičce, která vedla do města poblíž zámku. Cesta byla plná prachu, kamenů a klacků, které tak byli ledabyle poházené.
Cesta byla uprostřed pole a vonělo tu obilí. Ohnul jsem se k zemi a na obličej si dal onen prach a hlínu, budil bych dost pozornosti, kdybych byl takto upravený.

Došel jsem do obrovského města, které obklopovalo celý zámek. Přišel jsem k nějakému obchodu a vešel dovnitř, kde již za stolem stála nějaká postarší žena a usmívala se na mě. Usmál jsem se také a ona se mě zeptala:

" Co si přeješ?"
Lidé v podzámčí si normálně tykali, jelikož všichni vypadala stejně.

" Jeden koláč."
Řekl jsem tiše. Ještě jsem měl hlad, protože jsem se nestihl najíst.
Žena mi podala koláč a já ji dal do ruky tři stříbrňáky, koláč sice stál pouze jeden, ale oni jsou již takto bez peněz.

" To je moc!"
Křikla za mnou žena, ale to já byl již u dveří.

" Nechte si to."
Odpověděl jsem ji a vyšel z krámku. Tohle je již počtvrté co jsem se takhle vyplížil z hradu, ale zatím o tom nikdo neví, kromě mě a toho hocha, který mi půjčuje oblečení, u něj mám ale jistotu že nic neřekne.

Rozhlédl jsem se kolem, bylo zde plno lidí a někteří prodávali a jiní kupovali. Vždy když se sem vrátím navštěvuji stejně obchody a vždy dám víc než to stojí. Zrovna teď si to mířím k obchodu s ovocem. Vždy před tímto obchodem sedí aspoň dvě děti s žebrání o nějaký ten kousek jídla, mě je jich líto a tak jim vždy něco dám.

Dveře tento obchod nemají, je to hlavně venkovní obchod, ale je to jeden z nejvíce plných obchodu zde. Vešel jsem tedy do vnitřní části obchodu a popadl tři zelená jablka. Muži u pokladny jsem hodil čtyři stříbrňáky a vyšel ven. Tam vevnitř bylo strašné dusno a nedalo se tam dýchat. Jako vždy u vchodu seděla dívka s chlapcem, chlapec byl starší a jmenoval se Nate a dívka byla Ellis.
Hodil jsem jim ty tři jablka a vydal se na cestu po obchodech...

Děti mi jako vždy poděkovali. Jako jediní znali mé jméno, ale kdo by věřil dětem.

" Díky Ryane!"
Křikl na mě Nate. Já se zasmál, jelikož on netušil že jsem možná mladší. Šel jsem po kamenné cestě a zastavil se u obchodu s keramikou, zde jsem si většinou nic nekupoval a pouze hleděl na hrnky, talíře, nádoby, vázy...
Ten muž od keramiky mě již znal, sice jako skoro nikdo tady neznal mé jméno, ale věděl že sem nechodím moc často.

" Zase okukuješ?"
Řekl se smíchem, vždy mě takto provokoval.

" Možná i něco koupím."
Dloubl jsem do něj a začal se smát, jelikož je to velice nepravděpodobné, že bych si u něj něco koupil, kam bych to pak asi dál a už takhle se blbě maskuje to kam mi mizí peníze z váčků.
On se zasmál se mnou, ale zase byl myšlenkami úplně někde jinde, díval se někam za mě. Rychle jsem se otočil a zahlédl ženu odhadově v jeho věku.

" Ahaa, tady má někdo problém."
Dívka měla dlouhé blond vlasy a oříškové oči...

" Já nic neudělal."
Dělal že se nic nestalo a dělal svou práci.
Otočil jsem se k té dívce a dotkl se jejího ramena.

" Co potřebuješ?"
Optala se mě a já se k ní naklonil a zašeptal do jejího ucha.

" Jak se jmenuješ, paní?"
Musel jsem zjistit jméno a jestli je zadaná.

" Bethany."
Pověděla tiše a já se pod kloboukem pousmál.

" Máte muže Bethany?"
Ona Pohlédla na své boty a pousmála se.

" Ne."
Odpověděla tiše.

" A chtěla byste?"
Mrkl jsem na ni a nenápadně se otočil ke stánku s keramikou, kde se krčil můj přítel.

" Kdo by nechtěl."
Pousmál jsem se a popadl ji za její drobnou ručku. Dovedl jsem ji k malému stánků a pošeptal:

" Ten muž před vámi, líbí se vám?"

" Jistě, je pohledný."
Pousmál jsem se a strčil ji k němu do náručí. Ona padala k zemi, ale můj přítel si toho všimnul a zachytil ji dřív než spadla na zem. Zasmál jsem se a utíkal kamennou cestu k tajně chodbě, která vedla do hradu.