Tanec Světel [Charles Leclerc ff]

18

Ale já měla takový pocit, že to stejně neudělá. Pichlavost jeho tónů ve mně rezonovaly ještě dlouhou chvíli. A najednou byl pryč. A já zůstala sama na pokoji s cannoli, které byly určené pro něj. Neměla jsem z toho vůbec dobrý pocit. Co když se mu něco stane? Vypadal rozrušeně, když odcházel a já nechtěla, aby se mu něco stalo. Ještě k tomu, když pojede v noci.

Sedla jsem si sklesle na postel a povzdechla si. Zadívala jsem se před sebe, jak moc jsem byla ze všeho zmatená. Z mých pocitů k Charlesovi, které mě pomalu, ale jistě začaly znepokojovat a celkově z Gabriela.

Sice se mnou strávil nějaký čas, ale ten mi byl naprosto ukradený. Co pro mě za ty dva dny udělal? Nic s porovnáním k Charlesovi. Zajímal se jen o sebe a o to, aby mi všechno, co jsem udělala, dal pěkně sežrat.

Mrzelo mě sice, že musel hned tak odjet, ale v mojí hrudi se ihned rozprostřel pocit klidu. Když jsem si sice lehla, cítila jsem jeho citrusovou vůni všude, ale ani to mi to neznepříjemnilo. Neměl do Monzy vůbec jezdit, ta cesta, kterou učinil, byla naprosto zbytečná. Za mě by naprosto stačilo, kdyby zůstal doma, stejně jsem neměla dalších několik měsíců vykročit z Francie, protože se šampionát měl přesunout do jiných částí světa.

Nejdůležitější otázka, na kterou jsem chtěla znát odpověď byla: Jaký byl další důvod jeho cesty? Kdyby se doopravdy jednalo pouze o Isu, ani na chvíli by nečekal a hned by vyjel. A to, že na mě schválně počkal a vše mi vyčetl... Něco mi říkalo, že v tom bylo něco víc.

Nad tím jsem si povzdechla, vstala z postele, svázala si vlasy a šla se vysprchovat po dni plném zážitků.

Ten ne a ne skončit. Už v tričku na spaní a kraťasech, jsem hleděla do svého mobilu.

Charles (ten nejlepší): doufám, že jsi došla v pořádku a že nemáš problémy s tvým přítelem.

Jeho starost mi dodalo pocit vřelého objetí, i když jsem z toho cítila mírnou pichlavost. Napsal to hodinu nazpět.

Já: Ani ne, musel odjet.

Nečekala jsem, že by mi byl schopen odepsat tak rychle, ale jeho zpráva byla v mžiku v mém zorném poli. Nadzvedla jsem pobaveně obočí.

Charles (ten nejlepší): jak to? :O.

Já: Musel jet, moc se nezmiňoval o důvodech.

Charles (ten nejlepší): to mi připadá divné. kdyby ses v noci  sama bála, budu tady pro tebe a klidně přijedu :D

I když to byla jen sranda, přepadlo mě nutkání mu napsat, aby doopravdy přijel. Své emoce jsem, ale musela uklidnit. 

Já: O to se vůbec neboj, dobrou! 

Náhle mě přemohla únava, a tak, dříve, než jsem si všimla toho, že odepsal, se mi začaly klížit oči. Párkrát jsem promrkla a snažila se udržet pozornost na svém telefonu, jenomže mě má hlava přemohla. A místo toho, abych počkala na jeho zprávu, vypnula jsem mobil a s prázdnou hlavou zavřela oči.

[- - - - - - - - - -]

Následující den byl můj závěrečný v sezoně 2018. A proto jsem si ho užila naplno. Bez Gabriela jsem měla o jednu starost méně, i když jsem mu ráno napsala pár zpráv o tom, jak se jeho matce vede. Na žádnou z nich mi neodpověděl, ale ani to mě nerozčílilo natolik, abych si závod neužila.

André nekomentoval náhlý odjezd mého přítele, vypadalo to spíše tak, že se mu více ulevilo, když mě uviděl samotnou, jak si to mířím přes parkoviště k němu. Na jeho tváři se z ničeho nic objevil úsměv. Ten nemizel ani v průběhu toho, co jsme společně strávili několik hodin.