Noc zázraků

Elisa

Pondělí. Polovina května. U nás ve škole začíná období pololetních testů, zkoušení před tabulí a občas marné snahy o zlepšení zámky. To poslední se mě netýká, se svými známkami jsem spokojená, tudíž musím zkouškové období jen v klidu přežít. Jsem Elisa, za dva roky budu maturovat na střední škole sociálních služeb. Přestávky ráda trávím s knihou někde v ústraní všeho, nejčastěji se schovávám do hudebního sálu, kde probíhá výuka pouze v pátek.

Stejně jako kdykoliv jindy, tak i dnes jsem o velké přestávce zamířila přímo do hudebního sálu. Zalezla jsem za klavír a začetla jsem se do Citu a rozumu, což je můj nejoblíbenější příběh. S hlavní hrdinkou mám mnoho společného. Jsme často v ústraní společnosti, spokojené s málem a obě jsme beznadějně zamilované. Její láska má však šťastný konec. Kluk jejího srdce jí zachrání od šíleného trapasu, který na ní její úhlavní nepřítelkyně nachystala. Ano, chápu, že je drobet ohrané téma, ale tohle zpracování je ze všech nejlepší. Moje láska na tom tak dobře nebyla, není a nikdy nebude. Začalo to na podzimních tanečních, kam jsem chodila s polovinou lidí z mého ročníku. Ta druhá polovina byla o rok starší. Simon a Stephenie spolu chodili prakticky od začátku jejího prváku, byli spolu pořád, i veškeré akce absolvovali společně, tudíž i taneční. Ona je nejoblíbenější holka školy, on kupodivu nejlepší student. Na třetí taneční lekci přišel ten zásadní zlom, kdy si Stephenie, která nikdy nikomu nedovolila se Simonem tančit, což se týkalo i jejího spolku slepic, jak jim s mojí nejlepší kamarádkou Tanyou říkáme, vymknula kotník. Nemohla tak taneční dokončit. Na další lekci jsem při pánské volence na Simona zbyla já.

---

Přišel ke mně jakoby nic.
„Smím prosit?" pronesl otráveně už stereotypní větu.
Já jsem na jednu stranu byla nadšená a stejně nadšeně jsem také kývla. Nedošlo mi hned, co mi hrozí. To, že Stephenie nebyla na tanečních, neznamenalo, že tam nemá oči. Její kamarádky Sylvia a Suzanne tam byly a pokukovaly po Simonovi, jako by ho hlídaly, kdykoliv měly příležitost. Celou první polovinu jsem protančila s ním a čelila tak trvalému zírání spolku slepic.

Odbila přestávka a obě Stepheniiny kamarádky zmizely. Nebylo to vůbec příjemný pocit, byla jsem si více než jistá, že to běžely Stephenii zavolat. No, ale co jsem mohla dělat? Nic. Řekla jsem si, že v druhé polovině se Simonem už nebudu. Půjdu si během dámské volenky pro někoho jiného. Nevyšlo to. Vyšla jsem proti jinému klukovi, Mattovi, jenže mi do cesty vstoupila Mary a Matta si vzala pro sebe. Mezitím byli všichni ostatní zabraní, tudíž jsem se musela vrátit k Simonovi.

Další den si mě ve škole našla sama Stephenie. Snažila jsem se jí uniknout a nesetkat se s ní, ale k poledni se mi to už nepovedlo.
„Tak hele, ty... hvězdo," začala Stephenie arogantně, „Jestli ještě jednou sáhneš na Simona, dám ti takovou ránu, že druhou chytíš o tu zem."
Nevěděla jsem, co na to říct. Jen jsem šokovaně seděla na židli a pozorovala ji, jak následně s berlemi odcházela.

Při další lekci tanečních jsem se na Simona neodvážila ani podívat. Sylvia a Suzanne totiž Stephenii hlásily snad každý Simonův krok a pohyb.

Takhle se to táhlo několik dalších lekcí. Jednou ale ani Sylvia ani Suzanne nepřišly a Simon si během pánské volenky přišel pro mě.
„Eliso, promiň za ty Štěpánčiny výstupy," řekl mi hned, „Někdy prostě až moc přehání. Hlavně si to, prosím, neber osobně."
„Nic se neděje," chtěla jsem být milá, poněvadž vypadal, že mu Stepheniio chování vadí, „Ale nemluvme o tom, prosím."

Simon souhlasil, za což jsem byla opravu moc ráda. Tu lekci a další lekce jsme celé propovídali o různých věcech a mně postupem času začalo docházet, že k němu cítím něco víc. Od začátku jsem ale věděla, že nemám šanci. Stephenie se Simona jen tak nevzdá, zvlášť ne kvůli mně. Proto jsem si to, že ho mám ráda, nechávala pro sebe i dlouho po tanečních. Jednoho dne jsem to ale nevydržela a pověděla jsem to Tanye.