Růže poskládané z papíru

3. kapitola❤️💙

Červenovlásek s jantarovýma, mírně přihmouřnýma očima stojí před velmi luxusně vypadajícím domem. I když oslovení ,,dům" je na pohled na tento spíše palác moc málo honosné slovo.

Vypadalo to, že tato ulice Tokya byla už při výstavbě určena k tomu aby se na ní stavěly takovéto stavby, protože dlaždice které, měl pod nohama byly z krásné leštěného mramoru a lampy po jejích stranách byly zdobené malými i velkými ornamenty z nějakého matně, černého kovu.

Byl slyšet tichý povzdech, který Karma vydal předtím než jistým, pomalým tempem vešel vstříc krásně zdobeným, vchodovým dveřím již zmíněného. . . . .hotelu? Nebo co to bylo za stavbu.

Vzal za kliku, pomalu otevřel dveře dokořán, vešel do luxusně zdobené chodby a dveře se za ním s tichým skřípěním zavřeli.

Vydal se směrem ke konci chodby, která měla po stranách sloupy a mezi každými dvěma sloupy byly další dveře z jakéhosi tmavého dřeva a očíslovány číslo od jedné do 68. Pilíře byly vyrobeny nejspíše z bílého mramoru, kterými prostupovaly úzké, černé linky jiného kovu a dodávaly jim hezký kontrast.

Ovšem když se na ně podíval Karma, připomínali mu že ve všem dobrém je vždy něco zlého, byť je to jen malá, černá, úzká, linka ve velkém bílém poli. Šel dál a radši než na sloupy koukal na krvavé rudý koberec se zlatýma střapečkama po stranách, pod jeho nohama.

V jeho hlavě se najednou zrodil obraz Nagisy. Obraz krásného modrovláska s roztomilýma culíkama po stranách hlavy a nebeský modrýma očima. Na jeho tváři se vytvořil sadistický úsměv a v očích mu zajiskřilo zvláštním ďábelským způsobem. Začal si pohrávat s myšlenkami a představovat si jak si s ním bude moct hrát až nastane ten správný čas. Nedokázal si přesně představit jeho šokovaný a beznadějný výraz, který bude mít na té své rozkošné tvářičce, ale věděl že až ta chvíle nastane bude to strhující podívaná. Musel se sám pro sebe tiše zasmát.

Přesně věděl že právě jeho pošle policie pod neznámým číslem aby ten případ vyřešil. Tohle dělaly pořád. Jakmile jim nešel vyřešit případ tak prostě zavolali nějakému asasinovy(nevím jestli tohle slovo vůbec existuje, ale chápete co tím chci říct. =⁠_⁠=) a nechaly ho ať se v tom případů klidně utopí. A tohle se řešilo už hodně dlouho, takže policie už vystřídala několik špičkových zabijáků, ale vůbec se nehnuly z místa. Věděl že jenom jeho Nagisa ho zná tak dobře aby zjistil že je za tím on.

Jak jen toužil po tom aby mohl trochu posunout čas dopředu. Chtěl ho vidět. Tak strašně moc. Chtěl vidět ten dokonalý, porcelánově zabarvený obličej s růžovým nádechem. Ty krásné, nebesky modré oči, které dokázaly pohlédnout až do duše. Ty neuvěřitelně hebké vlasy které mu dokonale padaly podél obličeje. Bohužel neměl ve svých rukou moc ovládání časoprostoru takže bude muset počkat, i když se mu tato pravda příčila.

Když došel na konec chodby stály před ním železné dveře od výtahu. Karma zmáčkl tlačítko na ovládacím panelu hned vedle, již zmíněného výtahu. Bylo slyšet zacinkání když se před ním otevřely železné dveře. Vstoupil do nich a před ním se zobrazil pohled na velké zrcadlo na druhé straně výtahu. Jeho vlasy v barvě vlčích máků měl trochu rozcuchané a drobné části kratších vlasů mu trčely do stran. Ale nevypadalo to špatně. Naopak, dodávalo to jeho přirozené kráse. Jeho tváře byly trochu pobledle a plné rty, nepatrně víc sušší než by měly být.

Karma zatřepal hlavou, odtrhl pohled od zrcadla a otočil se směrem ke dveřím. Zmáčkl tlačítko s nápisem 17, aby uvedl výtah do pohybu. Po chvíli se znova ozvalo zacinkání a železo se před ním otevřelo aby odhalilo skoro identickou chodbu, která teď byla o několik pater pod ním. Tato ovšem nebyla tak dlouhá jako ta předešlá. Měla pouze několik metrů a vedla k dalším dveřím z tmavého dřeva. Nechtělo se mu tam. Udělal krok v před a uslyšel jak se za ním výtah zavřel. Jenom tam tak stál pár metrů od svého cíle, kterým byla místnost za dveřmi na konci chodby. Nechal svou hlavu ať znova začne přemýšlet nad čímkoliv nebo ničím.