Starkovic Sourozenecká Dvojka [ ff Bucky Barnes]

Kapitola 17.

*píp, píp, píp

Znělo pořád věděl mě a já se začala probouzet. Pomalu jsme otevřela oči a párkrát zamrkala. Porozhlédla jsem se po místnosti a zjistila že nejsem ve svém pokoji ale na nemocničním lůžku. Pomalu jsem se posadila a ihned se po celém pokoji rozezněl mě až moc dobře známý robotický hlas.
F.R.I.D.A.Y.: „ dobré dopolede slečno Stark" řekla a já byla ráda že ji zas po dlouhé době slyším.
Rose: „ dobré dopoledne i tobě. Můžu mít pár otázek"? Zeptala jsme se s ospalochraptícím hlasem.
F.R.I.D.A.Y.: „ no jistě slečno od toho jsme přeci tady" pousmála jsme se a začala se ptát.
Rose: „ tak za 1 co se stalo a za 2 kde jsou všichni"?
F.R.I.D.A.Y.: „ vaši přátelé vás a slečnu Romanoff vysvobodili z Hydry. Prošla jste si operací a měsíc jste spala. A všichni se nacházejí v obýváku"
Rose: „ dobře děkuju jsme rád... tak počkat já byla měsíc v kómatu"!? Až teď mi došlo co řekla a já nemohla uvěřit svým uším.
F.R.I.D.A.Y.: „ neřekla jsem že jste byla v kómatu slečno Stark. Řekla jsem že jste měsíc spala"
Rose: „ jo promiň moje chyba" řekla jsem a skopila zrak k na moje ruce.
F.R.I.D.A.Y.: „ nemusíte se omlouvat mám vám někoho z týmu zavolat"? Zeptala se ale mě napadl tak trochu šílený plán.
Rose: „ ne to je dobrý" posadila jsem se na okraj postele a začala jsem se odpojovat od přístrojů.
F.R.I.D.A.Y.: „ co to děláte slečno Stark? Tohle nesmíte a vy to víte. Ihned kontaktuju ostatní"
Rose: „ počkej ne prosím chci je překvapit" zaskemrala jsem do útrob pokoje.
F.R.I.D.A.Y.: „ fajn jak chcete nic jim neřeknu" jen jsem se usmála a postavila se. První krok byl dobrý ale při tom druhém jsem se skácela k zemi.
F.R.I.D.A.Y.: „ jste si jistá že vám nemám někoho zavolat"? Postavila jsme se a opřela se o křeslo nedaleko mé postele.
Rose: „ ne to je v pohodě zvládnu to" šlo mi to už trochu líp kdybych skoro každý druhý krok neletěla k zemi. Naštěstí jsem se vždy zachytila stěny. Bohužel teď přišli na řadu schody což byl větší oříšek než se zdálo na poprvé. Co schod to zastavení a rozdýchání bolesti.
Rose: „ já jsem tak blbá proč jsem radši nezůstala v té posteli" řekla jsem si pro sebe ale i tak jsem ty schody sešla a vydala se do obýváku. Došla jsme tam a všichni tu byli. Stáli zády ke mě a čelem k nim byl Bruce a o něčem si povídali. Opřela jsem se o stěnu a poslouchala je.
Tony: „ Bruci řekni mi jak dlouho bude moje sestra ještě v kómatu" slyšela jsme z jeho hlasu strach, lítost a bolest. Bylo mi ho strašně moc líto.
Bruce: „ za 1 není v kómatu jenom spí a za 2 kdy se probere tak to fakt nevím musí se probrat sama"
Nat: „ ale to probouzení jí trvá už dlouho nemyslíš"? Bylo hezké vidět že je Nat zase v pořádku.
Bruce: „ já s tím nic dělat nemůžu měla dost vážné zranění takže si musí hodně odpočinout" všichni si jen povzdechli a mě to už nebavilo.
Rose: „ páni takhle mě pomlouvat za zády dokážete fakt jenom vy" řekla jsem se smíchem a všichni se na mě rychle otočili ale nic neřekli jenom na mě koukali.
Rose: „ co na mě koukáte jak na ducha" řekla jsme trochu s humorem a ke mě se rozešel rychlou chůzí Tony. Došel ke mě a silně mě objal až jsme zaúpěla bolestí a hned ho Bruce okřikl.
Bruce: „ Tony nemůžeš ji takhle silně objímat vždiť je po vážných zraněních" řekl a Tony trochu povolil stisk. V jednu chvíli se odtáhl a chytil mě za ramena a podíval se na mě s vážným až naštvaným výrazem.
Tony: „ Rosemary Stark už nikdy takovou pitomost nedělej. Víš jaký jsem o tebe měl strach" všichni z týmu jen zakašlaly a on protočil očima „ dobře my jsme se o tebe báli. Lepší?" otočil se k ostatním a oni je kývli hlavou na souhlas.
Rose: „ moc se omlouvám tohle jsme nechtěla aby se stalo" jeho naštvaný obličej se změnil na šťastný. Poodstoupi a ke mě šli holky které mě jen trochu objali.
Rose: „ co ta ruka"? Zeptala jsem se a ukázala na její postřelené rameno.
Nat: „ jo už je v pohodě" řekla a usmála se na mě.
Wanda: „ jak ti je"? Popravdě jsme nevěděla co odpovědět.
Rose: „ unaveně, vyčerpaně ale přesto šťastně když jsem zase s vámi" holky se jenom na mě usmálo a znovu mě objali. Objala jsem se i se zbytkem. Teda skoro jeden tady chyběl. Ten na kterém mi záleželo ze všech nejvíc.
Rose: „ kde je Bucky"? Začala jsme mít strach a Tony mě začal uklidňovat.
Tony: „ nemusíš se bát než jsi došla odešel k sobě do pokoje" dokončil a na jeho větu navázal Steve.
Steve: „ není se ani čemu divit když každou noc seděl vedle tebe a dával pozor jestli se náhodou neprobudíš. Až Nat ho donutila před dvěma dny aby si šel na chvíli odpočinout" dořekl a já se začala cítit provinile. Kvůli mě tam seděl skoro celý měsíc a vůbec nespal. Chtěla jsem něco říct ale nebyl mi dán prostor protože jsme slyšeli jak někdo křičí a běží směrem k nám. Byl to Bucky.
Bucky: „ lidí! Máme problém!" Opakoval furt do kola dokud nedoběhl až do obýváku.
Bucky: „ lidí! Máme pro..." nedořekl to protože se jeho pohled zastavil na mě.