Dallas-The Umbrella Academy

DOSLOV

Byla to jedna z těch opravdu svěžích kalifornských nocí. Stál jsem venku v nejvyšším patře kongresového centra v San Diegu, společně se svou manželkou, bratrem, rodinou a přáteli, a vydechoval jsem karcinogeny směrem k jinak hvězdnaté a povětšinou neposkvrněné obloze. Gabriel a já jsme právě získali Eisnerovu cenu za Nejlepší minisérii, a zatímco dole v potemnělé výstavní hale pokračovalo udílení cen, já jsem tam stál, omráčený a nevšímavý ke zvukům kolem sebe, v náručí jsem sviral ten důležitý kus kovu a v duchu jsem si hikal: Co teď budeme sakra dělat?
Odpověd na tuto otázku mě vždycky přiměje k úsměvu, ale k tomu se vrátime později. V tu chvili, a v následujících měsících, jsem toho musel hodné promyslet, a museli jsme vytvořit novou minisérii.
Knižka, kterou držite v rukich, je produktem tvrdé dřiny, do které jako v případě většiny komiksa-bylo zapojeno hodně lidí. Je výsledkem nejenom mnoha hodin strávených u kreslicího stolu a u klávesnice při vytváření Dallasu, ale také mnoha hodin strávených tvorbou Apokalyptické suity. Vite, rád si říkám, že příběh našich hrdinů ve skutečnosti začíná Dallasem, a co je důležitější, že tato kniha je skutečné tím, čim Umbrella Academy je. V prvních lesti selitech jsme nashromáždili identitu. Podobně jako vy, ani my jsme si nebyli jisti, co je vlastné Umbrella Academy zač, dokud jsme se sami nevydali na cestu, nevytvořili pískoviště, ve kterém bychom si mohli hrát, a nepokusili se udělat to čtenářům co nejméně bolestivé.
Takže jsme svým způsobem začínali zase od začátku. Až na to, že tentokrát jsem žádný začátek neměl. Vite, vždycky jsem měl v plánu udělat titul Umbrella Academy jako osm nebo devět minisérií. Měl jsem z větší části vymyšlený začátek, prostředek a konec, ale ty kousky mezi tim? Ty jsem v hlavě neměl. A i když jsem věděl, že chci, aby tahle série vycházela mnoho let, neměl jsem ani nejmenší ponětí, jak to udělat coż, jak jsem zjistil, je tak nějak podstatou téhle série.
Dallas začal jako nápad na dobrodružství do jednoho selitu, jako skvělá epizoda do seriálů typu The Tieillight Zone nebo Doctor Who, nebo starého potrhlého dobrodružného komiksu Vyvatelé neznáma. Měl jsem v plánu vyprávět příběh, ve kterém by naši hrdinové na konci sešitu skončili rozprášení a ztracení v čase poté, co bud uspeli, nebo selhali při misi buď na záchranu, nebo odstranění prezidenta Johna F. Kennedyho. No a pochopitelné, jak je pro Umbrella Academy typické, skončilo to šestidílnou minisérií. Jedinou velkou starosti, nebo problémem, byla otázka, kterou jsem si v duchu kladl: Jak můžeme nale hrdiny přinutit zabit prezidenta? Odpověď, nebo spíš ta skutečná otázka, jak ji formuloval náš redaktor Scott Allie, zní: Jak bychom to mohli
A měl pravdu. Pro nás pro všechny, kteří jsme na tom byli zainteresovaní, to byl další logický krok vývoje této série - pokus předefinovat ji a nastavit nová pravidla, a zároveň jí dodat na dospělosti a nebojácnosti. A také vylepšit její schopnost bavit nebo unitet, s ohledem na drsné a násilné téma hraničící s necitlivostí a typizující ideály země, ve které se měl příběh odehrávat - Ameriky.
A přesně tím Dallas je - příběhem o Americe. Je to příběh o zbraních, bombách, koláčích, televizi, zklamání, vapouře a bozich, co vypadají jako kovbojové. Neměl jsem původně v plánu přivést své děti do Ameriky, ale tentokrát se museli ocitnout přesně tam, protože potřebovali drmnou dávku fantazie i reality, a žádné lepší místo, než staré dobré Spojené státy, kde byste si mohli něco takového ilehnout, neexistuje.
Když jsem tentokrát pracoval s Gabrielem, Davem, Natem. Scottem a Siertou, bylo to přesně takové, jaké to mělo byt-stati přátelé, kteři se dali dohromady, aby vytvořili něco jedinečného, co můžou vytvořit jenom oni. Když už jsem si myslel, že není možné, aby se Gabriel ještě víc zlepšil, aby byl ještě troufalejší, otočil jsem některou stránku a on mé posadil do židle. A nejlepší na tom pro mě bylo, že jsem měl pocit, že je to teprve začátek. Psiz Dallas pro mě bylo ještě víc vzrušující než předtím, protože měl mnohem méně pevnou dějovou linku- znal jsem jenom kanes. A stejně jako v případě celé série jako takové jsem zjistil, že strkám ruku do víru, popadám první vis, na kterou tam narazím, a vytahuji ji ven.
Cestovali jsme v čase, oblékli jsme limpanze jako Marilyn Monroe, uvedli jsme na scénu dva psychopary, kreli se můžou umlátit po cukru, a pak jsme je taky zabili. Dostali jsme se z Vietnamu na Dealey Plaza a zavridili-
No, vyhodili jsme do vzduchu svět Takže si zase budu klist otázku: Co ted budeme sakra délat?
Nemám nejmenii poněti A právě proto tuhle sérii tolik miluji.