Dallas-The Umbrella Academy

PŘEDMLUVA

Byl jsem v rádiu. Bylo to den poté, co jsem získal Cenu Johna Newberyho, talche mé dostrkali do malého studia společnosti NPR kdesi v New Yorku. Za poslední dva dny jsem nenaspal víc než tři hodiny: předchozího dne jsem letel napříč celou zemí, abych toho rána strávil čtyři zoufalé minuty na pohovce v pořadu Good Morning America. takže v době, kdy jsem se ocitl v rádiu, jsem už sotva držel kontakt s realitou. Všechno mi začínalo připadat silné neskutečné
  Pořad se jmenoval Talk of the Nation a lidé do něj volali, aby kladli otázky. No a někdo odněkud v Americe mi
položil následující otázku: Jaké komiksy čtete? Co považujete za dobré?"
  V hlavě jsem měl vymeteno. Věděl jsem, že jsem za posledních pětadvacet let nějaké komiksy přečíst musel. Doma v suterénu jich mám plné police. Vzdáleně jsem si vzpomínal, že jsem někdy nějaké komiksy četl. Jednu dobu jsem několik let nečetl prakticky nic jiného než komiksy. Popravdě, kdybyste mi tu otázku položili ted, vysypal bych na vás tucty titulů, které jsem četl jenom za posledních pár měsíců, mluvil bych o tvůrcích, jejichž díla miluji a pravidelně sledují. Ale tam, v tom studiu, a tenkrát, v té podivné mediální pustině, když jsem tuhle otázku dostal. jsem si byl jistý jedině tím, že bych nedokázal jmenovat jediný komiks ani s pistolí u hlavy. Věděl jsem dokonce, co bude následovat. Měla nastat dlouhá chvíle mrtvého ticha, následovaná mým „emmm...", a do NPR by mě už v životě nepozvali.
  A v tom okamžiku jsem uslyšel svůj hlas, který používal moje ústa zcela nezávisle na mé vůli. Nějak obešel obvyklou metodu mozek vydává příkazy hlasivkám a rtům" a pustil se do toho na vlastní pěst. Umbrella Academy," tikal můj hlas sebejistě. Napsal to Gerard Way. Je to moc dobré." Nebo něco v tom smyslu. A pak jsem si oddechl. Oddechl jsem si úlevou, jakou pocítíte, jenom když z vás někdo sejme těžké břemeno. Ačkoliv jsem si nebyl jistý, že bych měl s tou volbou. nebo svým výrokem na vlnách rádia, cokoliv společného, z celého srdce jsem s tím souhlasil.
  Nepřipadám si zas tak starý. Když myslím, řekněme, na Granta Morrisona, často na něj myslím jako na toho Granta, kterého jsem znal, když nám oběma bylo pětadvacet a snažili jsme se přijít na to, jak jako dělat tyhlecty komiksy, které jsme jako chtěli dělat celý život. Byli jsme rozcuchaní, neohrabaní, plaší mladíci s hlavami plnými snu. Někdy mi připadá neskutečné, že už se jako témhlectém komiksům věnujeme skoro čtvrt století, že jsme na tenhle svět měli nějaký vliv. Už jsem si to prožil. A pak si přečtu něco tak sebejistého a chytrého, jako je Umbrella
Academy, a jsem stejně nadšený, jako jsem byl tenkrát, když série Doom Patrol Granta Morrisona poprvé vyrazila na ta podivná nezmapovaná území, ještě před tím, než se vaše máma a táta potkali a zamilovali ve frontě na autogram v komiksovém krámku, v těch dávných blažených časech, než na všech univerzitách otevřeli kurzy tvorby grafických romanů.
  Komiksů, které mě - jednoduše řečeno - dělají šťastným, je pár a objevují se jednou za čas. Jeden z nich právě držíte v rukou.
  Když jsem si včera znova pročítal tuto knížku, uvědomil jsem si, že ze všeho nejvíc si užívám směsici radostí a jistoty v autorově hlase. Jak jednou poznamenal Roger Zelazny, nejde o příběh (i když je překrásně vysvětlený), ale o to, jak je vyprávěný. Když jste mladí, chytří a píšete komiksy - obzvláště pokud jste tom toužili celý život -, je na tom nejlepší to, že je pro vás všechno nové. Každý přechod mezi panely, všechno, o co požádáte kreslíře, děláte poprvé, což s sebou přináší radost a požitek: potěšení z něčeho nového. Zároveň je tato kniha sebejistým a nádherně řemeslné zvládnutým dílem. Tempo a rytmus příběhu jsou tempem a rytmem někoho, kdo chápe, že komiks má své vlastní jedinečné přednosti, a je odhodlaný využít je všechny, nepropásnout jediný trik. Gerard Way ví, kdy křičet a kdy šeptat. A kdy jednoduše zpívat.
  Série Umbrella Academy má tu přednost, že je sama o sobě unikátní. Je zábavná a chytrá, často napínavá, někdy pošetilá, v tom dobrém a rozumném smyslu. Můžu se spolehnout, že se v retrospektivách objeví další významné milníky. Na postavách mi záleží, dokonce i na těch mrtvých: obzvláště na těch mrtvých, i když nezůstávají mrtvými dlouho. Koneckonců, tohle je komiks, a jestli se Gerard v něčem vyzná, tak je to tohle.
  V komiksech ale nikdy nejde jenom o psaní, jinak bychom jednoduše tiskli samotné scénáře. Kresba Gabriela Báa balancuje na napnutém laně mezi legrační a vážnou, a pak na tom laně začne poskakovat, tančit, dělat hvězdy. přemety a salta; to je okamžik, kdy se přistihnete, že se ušklíbáte nad monstrózností, záleží vám na lidech, kteří jsou, po pravdě řečeno, jenom čárami na papíře. V těch linkách, a v lidech a světech, které zobrazují, je lehkost, která mé naplňuje radostí.
  Jsem vděčný svému hlasu, že mě tenkrát toho odpoledne v rádiu dostal z trapné situace. Kdyby to nebyl udělal, nedostal bych tuhle příležitost ohlašovat a uvádět knihu Umbrella Academy: Dallas, ve které se podíváme ze všech možných úhlů na vraždu Johna F. Kennedyho, Hazel a Cha-Cha získají recept na koláč a poslouží nám všem jako odstrašující příklad toho , jak to dopadne, když to člověk přežene s cukrem, a dojde také k odhalení tajuplné minulosti a budoucnosti Čísla pět. A taky v ní, nerad to říkám, dojde k odpálení nukleárních zbraní, které zcela zničí Zemi.
  Než ale k čemukoliv z toho dojde, nejdříve tu máme útočícího Abrahama Lincolna. Rychle. Obraťte stránku. Už to začíná, a vy nebudete chtít propásnout jediný panel...