huntress

1.kapitola

Představme si to spalující ticho, ničím nerušený klid a čerstvý vzduch, který panuje nad horizonty sladké lidské představivosti. Čistota a vášeň, která do onoho příběhu byla vždy vkládána. Cestou klikatou, kterou vaše kroky udusávají, lze slyšet jen tichý šepot korun stromů, nacházejíc se vysoko nad zemí. Zelený les, špičaté vrcholky hor a zpěv tažných ptáků, kteří míří za obzorem, kam už lidské oko ani pořádně nedohlédne. Vše tohle přece nemůže být narušeno zvoláním...

„Pane doktore," to byl přesně onen moment, kdy se ambiciózní muž Benjamin Charles Talton vrátil vědomím zpět do světa reálného dění. Sundal si brýle z obličeje a s pohledem k zemi si přirozeně promnul oči.
Už je to pěkná doba, co jsem mohl byť jen na moment přemýšlet o odpočinku. Pomyslel si a měl pravdu. Za poslední měsíc už ani nemohl mít tušení, kde mu hlava stála. Přesto však svou práci, které věnoval několik let studia na univerzitě lékařské fakulty, odváděl zcela bezchybně.
Vstal a vzdálil se od svého vyhřátého místa v křesle, ve kterém do teď zíral do prázdna. Věnoval jeden ze svých pohledů zdravotní sestře, která mu na gesto pokývla hlavou a přehodil si přes ramena bílý plášť. Podíval se na náramkové hodinky, aby se ujistil, že mu ještě zbývají dvě hodiny čistého času než jeho ordinaci skončí pracovní doba.
„Inu, pusťte sem dalšího pacienta slečno Wagnerová," ozvalo se z jeho rtů z pod vousů a pohledem střelil ke dveřím. Oslovená otevřela jedinou přístupovou cestu a po zvolání, do poloprázdné čekárny, do místnosti vstoupila postarší žena, která lékařskému týmu sdělovala své zdravotní komplikace.
Minuty pomalu ubíhaly, ale to si doktor Talton plně uvědomil až v moment, kdy slečna Wagnerová doprovodila s obvyklým nadšením v očích posledního pacienta, který viditelně kulhal na čerstvě obvázanou pravou dolní končetinu, přestože byl důrazně poučen o opatrnosti a poučen o dlouhodobém odpočinku. V zápětí za ním s prostým mávnutím zavřela dveře a obrátila se zrakem na pomalu obnažujícího se doktora, jenž si odložil desky s brýlemi na pracovní stůl.
„Dnes jsme odvedli skvělou práci, pane doktore," libovala si Wagnerová, zatímco uklízela spisy pacientů do příslušných fochů skříně. Mladý doktor se však zmohl na pouhý úsměv. Myšlenkami byl již na chatě se svou rodinou a pokojně v domácím popíjel sklenici správně vychlazeného alkoholického nápoje, s Graysonem na klíně a svou překrásnou ženou po své levici.
„Ovšem," vypadlo z něho nakonec, když sundal z krku stetoskop a uložil ho pospolu s pláštěm na správné místo. Rozloučil se s Wagnerovou, která též spěchala za svou rodinou, a s ostatními členy týmu, které potkával na chodbě z oddělení. Teprve, kdy usedl na místo řidiče do auta, usrkl z ranní kávy, kterou uvnitř celý den ponechal, a zašklebil se. Studená káva zanechala na jazyku po dlouhém dni pochopitelně odpornou pachuť, ale ani to mu nemohlo zkazit náladu.
Napsal své ženě, že právě usedl do auta a během několika může jeho přítomnost vřele očekávat. Na tváři mu pochopitelně hrál upřímný úsměv, když se auto dalo do pohybu a opouštěl vyhrazené parkoviště.
Pochopitelně uplynulo několik minut a Benjaminova mysl se začala koncentrovat jinými směry než k řízení. Vlastně to ani nevadilo, poněvadž byl svědkem poklidné jízdy lesem, míjel stromy a keře obrostlé zeleným listím, borůvčí a ostružiníky obalené lesními plody, na které brával svou ženu a Graysona s Isabellou, když se jim zachtělo vyrazit na čerstvý vzduch uprostřed léta. Isabella spíše častokrát nacházela zalíbení v prohlížení si různých brouků lezoucí po zemi nebo sbíráním placatých kamenů. Často s ním koketovala o těchto lesních obyvatelích a nepřestávala se hihňat, když jí doktor učíval vyslovit jejich rodová a druhová jména, zatímco se jeho slova šestiletá holčička pokoušela opakovat. Maya obvykle dávala pozor na jejich osmiletého synka, protože se jeho myšlenky vířily podobným způsobem jako jeho otci, tudíž nebylo neobvyklé, že malý chlapec zakopl o viditelnou větev nebo zachytil o trní. Oba rodiče ale vždy mohli mít jistotu, že jsou jejich děti jinak opatrné, přestože se nachází ještě v brzké fázi hledání a učení se nových dovedností. Ben byl proto na své děti vždy hrdý.
Štěrk pod vahou auta reagoval třením a praskavými zvuky, čímž dal najevo o přítomnosti přijízdějícího doktora. Zaparkoval na svém obvyklém místě před rodinným domkem, jenž se mohl pyšnit popisným číslem 46. Vystoupil z auta a dal se do hledání klíče po kapsách. U Benjamina bylo obvyklým zvykem mít ve věcech řád a pořádek- jakpak by asi mohl zvládat chaos v nemocnici- ale ať dělal cokoliv, ten padnoucí kus želízka od vchodových dveří se v jeho blůze nenacházel.
Nejspíš jsem ho nechal v nemocnici. Napadlo ho téměř okamžitě. Pokrčil nad touto ztrátou rameny, zamkl auto svazkem klíčů a vydal se po kamenné cestě k zadnímu vchodu baráku. Bylo nepsaným pravidlem, že pokud je někdo z rodiny doma, zadní vchod je odemčený.
Po přezutí do domácího se vydal rovnou do kuchyně, kde předpokládal, že se bude alespoň jeden z rodinných příslušníků nacházet. Soudil, že měl pravdu, když spatřil jeho ženu otočenou k němu zády. Její dlouhé hnědé vlasy byly spleteny v jednoduchý cop, který se houpal v oblasti hrudní páteře.
Po tichu se překradl až k ní, objal jí kolem pasu zezadu a zabořil hlavu k jejímu krku. Mayu jeho chování lehce překvapilo, ale i tak se její rty rozzářily do překrásného úsměvu, který na ní její manžel moc rád vídal.
„Přišel jsi pozdě doktůrku, moučník už jsem dodělala," Maya se dala do polibku jeho rtů.
„Pro mě jsi stejně ten nejlepší moučník vždy představovala ty," mrkl na ni manžel, přesto ale nahlédl přes její rameno, aby se podíval, co jeho žena kuchtí.
„Jako obvykle nestíháme," nadhodila a Bena její slova vůbec nepřekvapovala. Když Maya Taltonová prohlásí, že se "nic nestíhá" obvykle by stihl umýt celé auto a provést jednomu ze svých pacientů laparoskopickou apendektomii.
„A kdepak jsou děti?"
„V obýváku," sdělila mu Maya, zrakem trvale upřená na krájení avokáda, „s dědou,"
Tato slova doktora donutila si povzdechnout. Jeho otec.