Znamení Promethea

Deus Ex Machina

Jsem neskutečně rád, že se zeď Města zbourala a já mohl svým dětem ukázat, jak vypadá svět za těsnými, vysokými hradbami. A děkuji vám, že jste se nás ujali. Bez vás, povstalců, bychom opravdu nevěděli, co dělat. Tyranie těch fanatiků přesáhla veškeré meze, které jsme byli schopni snášet. Nucené modlení v jednu hodinu odpoledne, povinné čtení knih o ničem, hodiny strávené v Chrámu Boha Walera, našeho pána, při nekonečných projevech velekněze Eskopa Magnora, bylo ničím oproti tomu, čeho jsem byl svědkem. Ani veškerá krutost jeho kumpánů mě natolik nevyděsila. Víte, ve městě jsme žili jen proto, že jsem před Koncem světa byl novinář. Režim potřeboval někoho, kdo bude ovečkám vyprávět o velikých činech nikým nevolených vládců a bylo jedno, že ve věcech technických, vědeckých a náboženských jsem plaval a nechápal vůbec nic. Přišlo mi, že ani lidé okolo těch vynálezů vůbec nevěděli, jak s nimi vynaložit. Vše to zachraňovalo pár vědců, kteří se ale postupně ztráceli. Nikdo netušil kam – teď, když je vidím mezi povstalci, jsem rád, že jsou naživu.

Moc dobře si uvědomujeme, že tady nebude nic zadarmo, ale alespoň nebudeme denně na ulicích zakopávat o mrtvoly, ať už nesvobodných občanů či vyhladovělých. Mimochodem, i na to jsme si zvykli a po čase nám to nepřišlo vůbec výjimečné. Prostě jsme byli rádi, že to nejsme my nebo naši přátelé. O umírání jsem měl zakázáno psát, stejně jako o záhadných zmizeních vědců a lidí okolo velekněze. Všichni dobří lidé buď utekli nebo je režim zabil. Nemálo zničených lidí si vzalo samo život, třeba můj dlouholetý přítel, Krápek. Byl to sedlák a ve Městě rozvíjel menší farmu. Když se k moci dostala Sekta, vše mu vzali a nechali jej na pospas hladu. Měl jsem svázané ruce a nemohl nijak Krápka pomstít, stejně jako všichni ostatní obyvatelé Města, jsme se ocitali v beznaději a přísné izolaci, trh byl mrtvý.

Poslední týdny se Eskop Magnor choval opravdu podivně. Zdálo se, že zapomíná, kde je a co dělá. Byl nejspíš hluboce ponořen do něčeho, čemu se v zpustlé vědecké komunitě říkalo Projekt BOG. Nutno podotknout, že od záhadné smrti zakladatele Sekty, Piláta, se Eskop nesmírně změnil. Vždy mi připadal jako taková vedlejší postava jejich snu o dokonalé společnosti. Pak se z něj stal tyran, jakého si budou pamatoval dějiny. To, co zbylo z vědecké komunity byl třídní vrchol, společně s knězi a vojáky, kteří drželi Město v šachu, se těmto lidem nadmíru dařilo – na úkor všech ostatních. Nebýt vašich pašovaných zásob, tak jsme všichni mrtví, neboť jejich veškeré hrdosti a strachu ze svobodného světa, se v izolaci dařilo podobně jako všudypřítomným krysám a vším. O nemocích nemluvím, často bylo snazší nemocného zabít než se o něj starat. Člověk si pak rozmyslel, zda opravdu chce k doktorovi. Právě toho ale Eskop stoprocentně potřeboval.

Je to týden, co mi bylo řečeno, že se mám dostavit do Eskopova paláce s plně nabitým fotoaparátem a čistou kartou. Nevěděl jsem, zda se těšit nebo se obávat. Palác nebyl jen tak lidu dostupný, ale v den, kdy jsem měl přijít, to mělo být jinak. Pozvánku kromě mě dostalo více lidí, kteří režimu sloužili na alternativních pozicích; malíři, hudebníci, spisovatelé, technici a moji tiskaři. Nesměli tam chybět ani kněží a jejich ministranti. Bylo jasné, že jde o velkou věc, navíc jsme měli zakázáno o návštěvě komukoliv říct. A když se ten den blížil, zdálo se být vše neskutečně nejisté a zmatené.

Silné ocelové dveře paláce se otevřely a my postupně vcházeli dovnitř, kde na nás čekala přísná kontrola, která zabrala nějaký ten čas. Prostorem vládlo divné a silné aroma, na které jsem si nedokázal zvyknout a stále jsem cítil kombinaci síry a dřeva. Velikost budovy činila veškeré místnosti prázdné a velké, neskutečně zbytečné, podle mého názoru. Cítil jsem bolest za všechny ty, co v Městě podléhají hladomoru a střechy se nad nimi propadají. Tohle místo bylo vtipem, ani Chrám boha Walera nebyl tak zbytečně předimenzovaný. Veškeré ty obrazy, pozlacené předměty a majestátní oltář se nedokázaly vyrovnat místu, do kterého jsme vlezli. A ten pocit, že palác nám byl vždy nepřístupný a sloužil k účelům nám neznámých, byl úzkostlivý. Naštěstí nám tma zakrývala většinu ozdob, což bylo asi dobře. Četl jsem něco o různých stylech minulosti, od antiky přes gotiku a secesi až po funkcionalismus a onen nechutný bezejmenný styl počátku jedna dvacátého století, ale tohle mi přišlo jako divná kombinace všeho. Různé místnosti, či části prostorů, byly tvořeny z klasicistních sloupů, ornamentální ozdoby, zlatých sošek, nábytku z časů rozumové doby, podivných avantgardních umění, ať už soch nebo maleb nezobrazujících nic a snažíc se o interpretaci podnětů, které mi už neznáme. Na některých návštěvnících šlo poznat jakési zděšení a strach z neznáma, do kterého jsme všichni nedobrovolně vstupovali.