Beta

Prolog

Jakmile se dveře zaklaply, Izana Wistaria odložil psací pero, frustrovaně si sevřel kořen nosu mezi prsty. To bylo tenhle měsíc potřetí.

S povzdechem se opřel lokty o stůl. Chápal, že se Zen cítí v paláci jako vězeň. Opravdu ano. Ani jemu nebylo příjemné, když měl za zadkem celý den stráže, pokud tedy zrovna neseděl v pracovně; to byli o něco dál - za dveřmi. Ale měl povinnosti a Zen je měl také.

I když byl Izana jeho bratrem, byl také budoucím králem a to s sebou neslo zodpovědnost za blaho všech lidí, kteří byli jeho poddanými. A ačkoli se snažil svého mladšího sourozence uchránit před únavnou byrokracií, kterou vládnutí nevyhnutelně přinášelo, nebylo to tak, že by za něj jeho povinnosti mohl převzít. Svět mimo palác byl dechberoucí a plný dobrodružství - sám dobře věděl, jak lákavé je volání svobody. Přesto však byli oba princové. Byli zářivou nadějí své země a museli dělat ústupky.

Chvíli jen seděl na polstrované mahagonové židli, zíraje zamračeně na stůl plný papírů, a v hlavě se mu honila jedna myšlenka za druhou. Nakonec odložil pero a vstal, zhluboka se nadechl, aby nasbíral sílu na nadcházející rozhovor. Nebylo mu ani vzdáleně příjemné peskovat svého mladšího bratra za to, že chtěl být jen na chvíli volný. Protivilo se mu to stejně jako pokaždé předtím, když to musel udělat, ale neměl na výběr. Zen musel pochopit, že od přísných pravidel královské rodiny nemůže utéct, jakkoli svazující ta pravidla byla, pokud nechce dělat ostudu svému postavení.

Ale proč to musel být on, kdo mu pokaždé, když ho napomene, vezme kus jeho naivní, idealistické představy o světě a rozdrtí ji pod tíhou nikdy nekončící zodpovědnosti?

Někdy si Izana přál, aby nebyl korunním princem Clarines.

Z myšlenek ho vytrhlo až tiché klepání na dveře.

~~~

Zen hleděl na les, který znal už celý nazpaměť; byl totiž uvězněn mezi hradbami, stejně jako on sám. Jako malý kluk si tam hrával každý den. V té době ještě nemusel řešit žádné papírování. Neměl ani dva své věrné sluhy, Mitsuhideho a Kiki.

Při pomyšlení na ně dva se mu koutky zvedly v úsměvu. Bez debat měl se svými sluhy silnější vztah než jeho starší bratr s těmi svými.

Mitsuhide byl Zenovi přidělen právě Izanou. Měl Zena hlídat, aby nedělal kraviny a zároveň aby mu nikdo neublížil. Netrvalo však dlouho a Mitsuhide začal Zena v jeho činech podporovat.

S Kiki se chlapci poznali na svých toulkách lesem, kde se schovávala před svou rodinou z urozeného rodu.

Kiki i Mitsuhide byli skvělí šermíři a nikdy by Zena nezaprodali. Nebrali ho totiž jako prince, kterého musí z povinnosti vůči lidu a pro svůj vlastní výdělek chránit. Brali ho jako svého přítele a Zen je viděl stejným způsobem. Vždy si všichni tři navzájem kryli záda.

Když si Mitsuhide, který stál přede dveřmi do Zenova pokoje, všiml, že bude mít návštěvu, zaklepal v určitém rytmu na dveře.

Zen jako laňka seskočil z parapetu a jako poslušný kluk zasedl za svůj pracovní stůl.

Dveře do jeho pokoje se otevřely. Zen však nedovolil osobě, která jej poctila svou návštěvou, vzít si první slovo. Jakmile se dveře do jeho pokoje zavřely a muž se na něj podíval, Zenovi se z úst začala sypat slova, která měl rozhodně připravená dopředu.

„Bratrovi můžeš říct, že mám všechno hotové," ukázal na štos papírů na okraji svého stolu a následně jej zastrčil do jednoho z šuplíků, který rázně zavřel. „Zároveň mu můžeš vzkázat, že bych se nesnažil utéct od práce."