Tanec Světel [Charles Leclerc ff]

3

I když jsem musela mít vlasy všude rozházené a z drdolu, který jsem si ráno dělala, muselo být vrabčí hnízdo, i tak jsem vstoupila do budovy. Na jedné straně bylo napsané moderním a úhledným písmem Nice-Matin. Mělo to sice takový starší nádech, žádná moderní budova to nebyla, ale měla své kouzlo. Vstupní hala byla lazena do hnědo-bílých komponentů, což byl kontrast oproti venkovnímu zjevu.

Než jsem se stihla nějak zorientovat a někoho se zeptat na cestu k hlavnímu redaktorovi, tak ke mně přistoupila starší paní, která mě skenovala odsuzujícím pohledem.

,,Co potřebujete?" vyprskla a já se zarazila nad jejím nepříjemným chováním. Byla to žena ve středních letech, krátké vlasy měla skoro jako sníh, tělo jí obepínal černý kostýmek.

,,Dobrý den, jsem tady první den na praxi a zaspala jsem, takže jsem přijela pozdě-"

,,To bohužel není můj problém," zastavila mé ospravedlnění ostrým hlasem jako břitva. ,,Běž do druhého patra, jmenovku na dveřích snad přečteš, když už jsi přišla pozdě. Čeká tam pan Barnes." Párkrát jsem zamrkala a přikývla. Neměla jsem na to, co říct a ona se otočila na podpatku a rychle ode mě odešla. Ještě pár vteřin po jejím odchodu jsem stála uprostřed haly. Ale poté jsem zatřásla hlavou a rychle spěchala, tam kde jsem již měla dávno být.

Jeho šedé dveře byly otevřené, slyšela jsem jen to, jak zběsile ťukal do klávesnice. Zaklepala jsem opatrně na dveře a čekala až na jeho svolení až budu moct vejít dovnitř.

,,Pojďte dál," ozval se hluboký hlas, který ale nezněl nikterak naštvaně. Vypadalo to, že měl dobrou náladu.

I když jsem chtěla sklopit zrak a omluvit se za svůj pozdní příchod, štípla jsem se raději do ruky a v hlavě si opakovala, že musím být sebevědomá. To, že jsem zaspala se mohlo stát každému.

,,Dobrý den, pane Barnesi," pozdravila jsem ho s mírným úsměvem. Na mých tvářích se zničehonic objevila červeň z toho, jak jsem se styděla za svůj pozdní příchod.

,,Dobrý den, slečno-"

,,Slečna Faure, pane." Typovala jsem mu něco okolo čtyřiceti let, maximálně padesáti. Měl na sobě tmavě modrý oblek s bílou košilí. Jeho pohled v sobě neměl žádnou emoci, ale jakoby čekal na moji další reakci.

,,Těší mě, můžete mi říkat Nicolas, jestli chcete. Mohu se ale zeptat?" Na to jsem rázně přikývla, i přesto, že jsem se obávala toho na co. ,,Proč jste přišla pozdě?" Opřel se židli za ním a zkřížil si ruce na hrudi. Dokonce jsem viděla, že se mírně zamračil. Očekávala jsem, že budu mít problém, nikde nemají rádi, když někdo chodí pozdě. Natož, když přijde pozdě někdo jako já.

,,Zaspala jsem." V tu chvíli jsem sklopila oči, což jsem neměla v plánu. Můj plán byl takový, abych vypadala sebevědomě, což mi nevyšlo.

,,Moc netoleruji u svých zaměstnanců, že přicházejí pozdě... Ale pro tentokrát Vám to odpustím." Mrkl na mě. To mě vyvedlo z míry. ,,Kdybyste přišla dřív, seznámil bych Vás s tím, jak to tady chodí, ale díky Vaší absenci na to nezbyl čas. Takže se hned vrhneme do práce." Několikrát jsem zamrkala, tak rychlé jsem to nečekala, ,,Jedu za chvilku na jeden rozhovor a Vy mi zatím přepíšete ten, co jste zmeškala." Zvedl se ze židle, rychle si zapnul knoflík u saka. A když okolo mě prošel, máchl rukou ve znamení, že ho mám jít za ním.

Rychle jsem následovala jeho rychlé kroky. Okolo nás procházelo mnoho lidí, kteří ho zdravili a rychle pospíchali, kdo ví kde.

Minuli jsme pár kanceláří, když se postavil do menší místnosti, kde byl počítač a mírně řečeno, nepořádek. Papíry se ledabyle válely na kancelářské židli i stole, dokonce tam byly i odpadky o kterých jsem ani nechtěla vědět, co byly.