Právo Nástupců

Právo nástupců:(Znovuspuštění) Kapitola třicet - Stopy čekají!

Věděla jsem, že můžu Mirawě věřit, tentokrát dovede Alexe do bezpečí. Otočila jsem se zpátky a pobídla hřebce vpřed. Okamžitě vyrazil prudce vpřed. Hnala jsem se táborem Mormojů a odrážela jejich útoky. Nikoho jsem vážně nezranila, ale mým cílem nebyla mormojská smrt.

Vedle mě se objevil Mormojský jezdec na vraném koni, napřahoval se se svým krátkým mečem a chystal se mě zasáhnout. Dříve než stihl výpad provést, ztuhnul, ruka s mečem mu vylétla obloukem vzhůru a lovec se zhroutil na koňský krk mrtvý. Z jeho zad trčely zabodnuté dva šípy s nezaměnitelným zdobením, tyto šípy patří jen jedinému elfovi. Otočila jsem koně po směru střelby a zapískala.

Domluvený signál se pomocí malého kouzla nesl až k tomu, jemuž byl určený. Krátké zapískání stačilo k tomu, abych věděla, kam mám koně přesně nasměrovat. Leonas byl mistr ve svém oboru a ani já, přestože jsem věděla, kde je, jsem ho v korunách stromů nezahlédla.

Následovala jsem tedy směr pískání.

Do cesty se mi připletli dva Mormojové, rychle jsem koně strhla na druhou stranu a jen s obrovskou dávkou štěstí se vyhnula jejich ostrým čepelím mečů. Obrovský hřebec se mohutným skokem přenesl přes úvaziště, kde teď ale nestál ani jeden kůň a se mnou na hřbetě se rychlým cvalem řítil dál, jako kdyby tu žádní Mormojové ani hrozba nebyla.

Zastavila jsem koně pod košatým stromem a podívala se vzhůru, odtud šel smluvený signál, ale Leonase jsem nikde neviděla. Pobídla jsem koně a obešla strom z druhé strany. Nervózně tančil a vypadalo to, že mě poslouchá jen s velkou nevolí. Najednou zašustily listy a z výšky větví se na koňský hřbet spustil Leonas.

„Hledali jste mě?" zasmál se a narovnal se. Musela jsem se posunout v sedle, aby se elf usadil. Pak jsem na nic nečekala a vyrazila vpřed.

V patách jsme měli několik jezdců. Slyšela jsem jejich křik a pobízení koní. Jak se však zdálo, při výběru koně jsem měla štěstí a hřebec, i když velice vzpurný, patřil mezi ty opravdu rychlé a silné. I se dvěma jezdci na hřbetě si udržoval náskok mnoha délek. Děkovala jsem všem, kteří při nás stáli, že Mormojští jezdci nepatří mezi lučištníky, protože jsme prchající po široké lesní cestě byli snadným cílem.

Nikdo z jezdců si ale s lukem a šípy nedokázal poradit. Jestli to byl osud nebo jejich platba za jinak skvělé dovednosti s mečem a divokými koňmi. Mormojští nikdy nepatřili mezi zkušené střelce.

Kvůli elfovi za sebou jsem se nemohla dostatečně sklonit ke koňskému krku, abych zvířeti v jeho divokém úprku alespoň trochu vypomohla. Musela jsem zůstat sedět v mírném předklonu. Za sebou jsem cítila elfské teplo Leonasova těla. Elf bez problému udržoval rovnováhu v rychlém trysku aniž by se potřeboval chytit, tak jako většina lidí. Místo toho stále držel svůj luk v pohotovosti, kdyby se snad někde vynořilo nějaké nebezpečí.

Já ale zatoužila...rychle jsem své myšlenky zaplašila, jenže ony se stále draly na povrch.

Já a on, oba na jediném koni. Přitisknutí k sobě blízko, tak blízko, že jsem na své šíji mohla cítit jeho dech.

Připomněla jsem si s jakou něhou a porozuměním mě držel v náruči v Hrobkách Balvanů, když utěšoval moji osamělou a vyděšenou duši.

Jen na chvilinku jsem si dovolila pustit své myšlenky a málem se nám to stalo osudným. Na cestě se objevil padlý kmen stromu. Hřebec na nic nečekal a plavým skokem se přes překážku přenesl. Mě však nenadálý výskok málem sundal ze sedla. Ve své nerovnovážné poloze jsem se dostala příliš dopředu a nebýt Leonase, asi bych snad i spadla.

Rychle mě zachytil a přitiskl blíže, abych nespadla. Přesto jsem se dostala příliš dopředu a seděla koni pomalu na krku. Ještě, že Mormojové využívají sedla z vyztužených ovčích houní a sedlo tak postrádá vysokou a pevnou přední komoru. Takto jsem seděla napůl na koňských žíních a ovčí houni. Otěže jsem držela jen jednou rukou, tu druhou jsem křečovitě svírala tmavou hřívu.

„Držím tě," ozval se Leonasův hlas blízko mého ucha.

Vítr ke mě zavál typickou elfskou vůni. Svěží jaro, les, mech a zurčivý potok doplněný o královský šarm. Mnoho dívek bylo pro pižmo vycházející s elfských mužů doslova schopné zabíjet, stejně tak jako lidské muže oslňovala jemná vůně elfek.

Já se však nemohla nechat ošálit. Nerozumu bylo víc než dost. Snažila jsem se udržet na koňském hřbetě a být schopná pokračovat v útěku i bez zastavení, abych se usadila lépe. Vyhodila jsem nohy ze třmenů a dovolila tak elfovi, aby vládu nad koněm převzal on. Ze své nevýhodné pozice jsem hřebce stejně nemohla řídit. Nohy jsem měla příliš vepředu. I otěže převzal Leonas a já se tak jen vezla držena v jeho náruči. Snad ani já, bych nepostřehla ten moment, kdy elf stihl svůj luk pověsit zpět na záda.

„Vzdalují se?" podivila jsem se, když se křik mormojských bojovníku stále nesl z větší a větší dálky. Zatímco náš hřebec spíše zpomaloval.

„Asi to vzdali," odvětil Leonas.

To se mi nechtělo věřit. Vůdce Mormojů přece jen tak něco nevzdává a musel mě poznat. Určitě věděl, že jsem ta napůl elfská dívka, kterou lovil s neúspěchem.

Čekala jsem někde nějakou lest. Dříve či později se musí objevit.

Leonas koně zbrzdil do pomalého cvalu. Nemělo cenu zvíře dál tak hnát, i když hřebec měl ještě energie dost a navíc se mu zpomalení nelíbilo a pohodil svou hlavou. Což mě ještě více přitisklo k elfovi.

Ani jeden z nás na to nic neříkal. Při útěku je potřeba vykonat mnohé a navíc, netušila jsem, co se může honit hlavou elfovi. Lidé o nich vždycky říkali, že jsou chladní jakmile vyrostou ze svých mladých let a Leonas svá mladá léta už dávno překonal.

Naprosto mlčky jsme dojeli až na paseku před Planinské lesy, jediné v celé středové planině. Znovu nás přivítala šedivá a vyprahlá krajina pro planiny tak typická.

Rychle jsem opustila koňský hřbet a počkala až i elf seskočí ze sedla hřebce. Pak jsem se otočila ke koni: „Děkuji ti," pohladila jsem hřebce po čele a sejmula tak z něho kouzlo, kterým jsem svázala jeho divokou duši, aby mě na krátkou chvilku poslouchal.

Zvíře se probralo ze svého omámení a divoce zadupalo. Rozvířilo prach pod svými kopyty a snažilo se mi vyškubnout. Nebránila jsem mu a pustila otěže. Hřebec se ještě vzepjal a výhružně zamával kopyty nad mou hlavou, ale i on našel špetku své koňské úcty a ani jedno mě nezasáhlo, když se znovu postavil na zem. Pak se otočil a rychle vyrazil pryč.

„Musíme najít Janka, dojet pro Mirawu s Alexem a rychle vyrazit pryč," promluvil Leonas.

Kývla jsem na souhlas a zapískala. Je na čase se pohnout zase dál. Stopy čekají!