V BLÁZINCI

4.

Hned další den jsem tedy vzala osud do svých rukou a jala se zjišťovat co nejvíc o Sněžanově. Hlavička mé reportáže stejně obsahovala jen faktické informace. A pak jsem psala na různá diskuzní fóra a snažila se najít lidi, kteří se ve Sněžanově léčili. A od nich získat co nejvíce informací o chodu nemocnice, protože můj skutečný cíl byl dostat se do Sněžanova stůj co stůj!

A má snaha brzy přinesla ovoce. Provoz nemocnice fungoval hlavně ve všední dny. O víkendech byl přítomen jen jeden víkendový lékař na celou nemocnici, který tam ale byl spíš pro případ nouze, kdyby se někdo zranil nebo dostal žlučníkový záchvat atd. I sestry tam bývají prý o víkendech jiné. Takže...Kdyby se mi povedlo se tam nějak vetřít v pátek, schovala bych se a vše sledovala z povzdálí. A ráno personálu řekla, že mě přivezli a hospitalizovali včera večer. O víkendu se tam prý nikdo o nic nestará...Můžu říct, že mě třeba sbalili na mostě, že jsem chtěla spáchat sebevraždu, a že mě sem zavřeli. Zbytek mého dost možná děravého plánu bylo využít ospalosti nepřilíž pečlivé víkendové sestry, proplížit se na sesternu a sama si rychle sepsat příjmací kartu. To by mi dalo nějaký čas k dobru, i kdyby jen jeden víkend... Tak bych získala co nejvíc horkých informací přímo zevnitř! Ten plán byl možná dost děravý, naivní, šílený a hloupý, ale nic víc jsem neměla. Pokud mám Alexe porazit, je tohle má jediná šance!

A tak jsem se připravovala na víkend, kdy se proplížím do Sněžanova jako falešný pacient. Po škole jsem jela k léčebně a nenápadně zmapovala celé okolí. Stará krémově bílá budova s oprýskanými zdmi a její pozemky byly sice za branou a obehnány zdí, ale zdi vedoucí na venkovní pozemky nemocnice nebyly tak vysoké, aby se přes ně nedalo dostat. Bránou samozřejmě nepůjdu. A okna prvního patra byla také nízko. Na spodních oknech žádné mříže. To nějak půjde. Večer nemůže být tak těžké se tam nějakým oknem dostat!

,, Takže ty se chceš proplížit do psychiatrický léčebny? Dyť to je šílený!" Nebyl Sam z mého plánu dvakrát nadšený.

,, Já vím! Ale...Nenapadá mě nic lepšího."

,, Šmarja Lexi, to je strašně nebezpečný! Nejspíš tě tam najdou a vyhodí, ale, co když ti ublíží nějakej šílenej pacient? Já nechci, aby se ti něco stalo!"

,, Nemusíš se bát!" Zdál se být tím nápadem fakt vyděšený. ,, Nic se mi nestane, a jak říkáš, to nejhorší, co se mi může stát je, že mě chytí a vyhodí, a pak to řeknou mým rodičům a v nejhorším teda zavolají policii, ale když zjistí, že šlo o reportáž a že jsem studentka, bude to v pohodě. Navíc, nechytí mě. Našla jsem na netu nějaký starý fotky a napsala pár lidem a udělala si podle popisu mapku skrýší."

,, Podle mapky dle vlastní představy toho moc nenajdeš. A upřímně, jak moc důvěryhodní byli ti lidé, se kterými jsi mluvila?"

,, No, né všichni, co tam byli, jsou vyšinutí. Spousta z nich měla například deprese, ale nebyli šílení."

,, Co když je to tam teď ale všechno jinak?" Nadechla jsem se, ale odpověď se mi do hlavy nedostavila. Pohledem jsem znovu zabloudila ke Kristýně, která, jako obvykle, kontrolovala svůj mobil, aby si pak mohla stěžovat, že jí lidé otravují, když jí píšou, a aby mohla nadávat, že na ní všichni kašlou, když jí nepíšou.

,, Ona tam byla. Před pár měsíci."

,, Jo. Ale ta ti nic neřekne."

,, Tak co kdyby sis s ní zkusil promluvit ty?" Sepjala jsem ruce pod bradou. ,, Moc prosím! Strašně by mi to pohohlo!"

,, Blázníš? Víš, co se stalo, když jí Jonáš nabídl, aby šla s ostatními spolužáky do baru! Byla přesvědčená, že po ní jede, a že se jí snaží dostat za každou cenu! A nezapomněla to rozkecat všem svým mimoškolním kamarádům! Kdybych s ní chtěl mluvit o něčem osobním, myslela by si, že jí rovnou žádám o ruku!"

,, Same, moc tě prosím! Alespoň to zkus!" Vzdychl.

,, To po mně nechtěj."

,, No...Tak dobře." Trochu smutně jsem dosedla do židle. ,, Tak já to ještě zkusím...promluvit si s ní."

,, Jáj, tak já to udělám!" Otočil najednou. Překvapeně jsem vzhlédla. ,, Když pak budeš šťastná, udělám cokoli. Navíc nechci, aby ten bídák Alex vyhrál s tvým nápadem."

,, Děkuju!" Vyskočila jsem a objala ho. ,, Jsi fakt ten nejlepší kamarád!" Znovu si trochu otráveně povzdechl a objetí mi pevně oplatil. Až na moc dlouho, a nás tlačil čas, takže jsem se rychle odtáhla. ,, Fajn. Tak já budu dělat, že si čtu, a budu pečlivě poslouchat." Sam se trochu rozpačitě vydal za Kristýnou.

,, Ahoj Kris." Pozdravil jí. Kristýna se, jako obvykle, otráveně otočila a protočila panenky.

,, Co chceš?"

,, No...jde o tohle..." Začal Sam. ,, Bratránek má nějaký problémy. Problémy s chováním, a taky se spaním a s ... náladama. Rodiče právě vyřizujou papíry, aby ho dali do Sněžanova." Kristýna povýšeně zvedla jedno obočí a pohlédla na mě, já byla ale nosem zavrtaná v knize a ještě si jako mumlala text. A v duchu se tetelila štěstím, s jakou výbornou záminkou za ní Sam šel.

,, To je smutný. Vypadám snad ale jako psychiatr?"

,, To ne! Jenom...No, je na tom teď fakt blbě, tak jestli třeba jen nevíš, na co by se tam měl připravit."

,, Řeknu ti to takhle, radši, ať ho rodiče nechají dát někam jinam."

,, To je to tam až tak tvrdý?" Kristýna tentokrát otráveně zavyla.

,, Je to prostě blázinec. Psychiatrická léčebna. A to není med. Navíc to není místo, kde by mohli někomu opravdu pomoct."

,, Jsou tam blbí doktoři?" Kristýna si poposedla a upravila si drahou šedou skládanou sukni, ve stejné barvě, jako její oči.

,, Jo. Hodně blbí. Zvlášť jeden. A pokud ho tam rodiče přece jen dají, radila bych mu nedělat problémy. A pokud možno dělat, že ani žádné problémy nemá."

,, Co by se mu stalo?"

,, Nechci o tom mluvit!" Odsekla.

,, Dobře no, to chápu! Tak co bys mu poradila?"

,, Nechodit tam! Je to tam jak v půlce minulýho století! A to samý bych radila i Lexi! Ať se drží od Sněžanova dál!" Vykřikla. Vyděšeně jsem vhlédla od knihy. ,, Jo! Myslíte si, že jsem úplně pitomá? Prej bratranec... Je mi z tebe dost na nic, Lexi!" Řekla mi zhrzeně. ,, Ty jsi snad ještě horší, než ten pitomec Alex! Víš ty co? Možná by jste to měli dát dohromady! Byli by z vás úžasní paparazziové!" Naštvaně sebrala batoh a odešla ze třídy.

,, No...tak to se nepovedlo." Konstatoval Sam a dosedl do židle vedle mě.

,, Nevadí. I tak děkuju. Moc si toho vážím."

,, Ty Lexi...Když se tam chystáš proplížit už v pátek...nezašla bys na kafe?"

,, Dneska? Jo, proč ne. Do Costy?"

,, Jestli chceš." Nervózně se usmál.

,, Tak ale vydrž, vyberu si z bankomatu."

,, Né, to nemusíš...chci tě pozvat. Jestli...víš jak."

,, Aha. Tak dobře." Přikývla jsem. ,, Děkuju moc. Tak já zvu příště." Vzala jsem si věci.

,, Né, to...to nemusíš, protože..."

,, Musíme se střídat, ať je to fér!" Nedala jsem se. ,, NÓ, i když, možná bude, vzhledem k tomu, že ti furt nosím tvý oblíbený bonbóny!" Zasmála jsem se. ,, Řekneme ještě někomu?"

,, Vlastně jsem s tebou chtěl jít sám!" zavrčel trochu otráveně.

,, To máš asi pravdu, ve víc lidech by jsme si pořádně nepokecali, taky mám radši, když jde míň lidí." Chtěla jsem si vzít bundu, ale Sam mi jí vzal a začal mi do ní pomáhat. ,, Dík, ale to je dobrý, už jsem velká holka, umím se sama oblíct." Zasmála jsem se a bundu mu vzala a nasadila si jí. ,, Díky kámo!"

,, Víš, já jsem chtěl..." Povzdechl si skoro stejně, jako předtím Kristýna. ,, Nic. Radši nic." Dodal. ,, Prostě si jdeme dát kafe."

,, Přesně tak. A děje se něco? Trochu života do toho umírání, jinak budeš potřebovat ty kafe tak tři..."