Právo Nástupců

Právo Nástupců: (Znovuspuštění)Dvacátádevátá kapitola - Mormojští

Jen tentokrát jsem již nepociťovala strach.

„K zemi!" ještě dřív, než svoje varování Leonas tiše sykl, mě jeho ruka stáhla s sebou. Oba jsme leželi vedle sebe ukrytí v křovinách a sledovali, jak se po cestě jen pár metrů od nás prohnali rychlým cvalem čtyři jezdci. Srdce se mi rozbušilo. Jsme blízko jejich hlavního tábora, když hlídkují jen čtyři jezdci. Nebylo to jen blízkostí našich nepřátel a nadcházející akce. Ležela jsem na měkkém podloží smíšeného lesa a to tak blízko elfskému králi. Naše ramena se téměř dotýkala a já mohla přes tenkou halenu cítit teplo vycházející s Leonase vedle mě. Nebylo to jen teplo, co z elfa sálalo, přinášel s sebou i vlnu klidu a rozvážnosti tolik typické pro bytost, která tento svět obývá více než si jakýkoliv lidský smrtelník dokáže představit.

Na krátký okamžik jsem odvrátila od sledované cesty a zaměřila svůj pohled na tvář kousek ode mne.

Leonas měl ve svém výrazu obličeje napsanou hlubokou soustředěnost a smíření s jeho vlastním údělem. Byla tak jiná, než si ji má mysl pamatovala z onoho dne, kdy jsem ho potkala v hloubkách Hvozdu Mionri.

Změnila se takto díky jeho královskému titulu, který po tolika letech odpírání přijal?

Opravdu se člověk tolik změní, když vezme v úvahu svá práva a přijme je?

Chtěla jsem se na to zeptat, ale nedostala jsem možnost. Možná, že by i má přirozená loajalita způsobila můj ostych a nebo to bylo tlakem z nedostatku času a hrozbou jezdců.

Leonas kývl a zvedl se do podřepu, aby se mohl zcela nezpozorován vytáhnout mezi větve vysokých stromů. Uznale jsem kývla.

Lidská omezenost nezná mezí a i když si každý lovec pečlivě hlídá roh, za který není vidět, nikdy je nenapadne podívat se vzhůru. Snad by je ta výška oblohy mohla omámit a nebo nikdo nečeká, že jeho nepřítel může mít křídla.

Následovala jsem tedy elfova příkladu a společně jsme se oba ve výškách větví dostali nespatřeni až k hlavnímu táboru mormojských jezdců. Přímo pod námi projížděli hlídky na svých koních, ale žádný z jezdců ani jednou nezvedl hlavu, aby se podíval vzhůru. Rozhlíželi se kolem dokola, čekali nepřítele ve křoví, ale do větví se nepodíval nikdo.

Kývla jsem na Leonase a opustila naši vyvýšenou stezku, dál už se po větvích nedalo pokračovat. Před námi se otevřela nevelká paseka, na které tábořili únosci mladého následníka trůnu a vlčí dívky. Nikde jsem však zajatce neviděla.

Snad je odvedli někam víc do ústraní a pečlivě je hlídají. V táboře jsem napočítala celkem devět mormojů a další jezdce, kteří se v různých intervalech vraceli z hlídek, střídali se v hlídání a dorozumívali se svojí chrčivou řečí.

A uprostřed tohohle zmatku a chaosu, kterým byl tábor doslova přesycen, stál jejich vůdce. Hrdě se vypínal a ostražitě sledoval okolí. Od jeho poddaných jezdců, nad kterými dohlížel, ho dělily mnoholeté zkušenosti a jeho věk. Už tenkrát před dvaceti lety byl vůdcem a drží se na tomto postu i dnes a lidský věk je poněkud omezený na rozdíl od toho elfského. Jistě se ocital na hranici, kdy mu jeho fyzické tělo ještě dovolí vládnout potřebnou silou pro zastrašení všech, kteří by se mu chtěli vzepřít.

Teď už to bylo na každém z nás, nastal čas se rozdělit a jít po stopách vlastního úkolu.

Tiše jsem se kradla podél tábora, skrytá ve stínu křoví a stromů. Západ slunce mi hrál do karet, prodlužoval stíny a mě tak poskytl skvělou skrýš. Nikde jsem však stále neviděla Alexe ani Mirawu. Určitě tu ale někde musí být. Vůdce Mormojů na naši návštěvu čeká, ví, že se nenechám jen tak snadno porazit, čekala jsem tedy nějakou past, ale přesto jsem nemohla někoho, jako byl Alex, nechat v jejich spárech. I když jsem pochybovala zda vlastně divocí lovci mají vůbec alespoň malé zdání o tom, koho uzmuli do svých rukou.

Vyvstala tak další otázka, zda i sám král Pošlapatel tuší, že je jeho vláda ohrožená mladíkem, který je na světě pouhých dvacet let. Či si snad sedí v domnělém bezpečí svého Sídla?

Zůstávala však otázka bez odpovědi, zda ho dokážeme vůbec vyděsit, nebo nepředstavujeme žádnou hrozbu. Slepě jsem se vydala po Stopách osudu a přitom nevidím cíl.

Zahnala jsem veškeré své pochyby, teď musím mít hlavu čistou. Dříve než jsem se znovu vydala dál, jsem se zhluboka nadechla a naprosto vyčistila svoji mysl. Jako kdyby to byla některá z mých misí. Nepřemýšlet nad budoucností, nejdříve musím zajistit, aby nějaká vlastně byla. Rozhlédla jsem se kolem.

Přímo před mým úkrytem stál stan Mormojských jezdců, který mi poskytoval posílenou skrýš společně s hustým křovím a dvěma kmeny stromů, nedaleko od stanu stáli dva mormojští hřebci. Osedlaní a nauzdění, takže jsou tato zvířata připravená pro další jezdce hlídky. Ti by se dali využít při útěku, pokud tedy nejdřív najdu jejich vězně. Kde jen ten Alex s Mirawou můžou být?

Postoupila jsem o další kus dál, změnil se mi tak pohled na celý tábor a pak jsem je konečně uviděla.

Oba byli přivázaní k jednomu kmeni stromu stranou od tábora, krytí vysokým křovím a stromem s nízkými větvemi, proto jsme je nemohli vidět už při našem příchodu s Leonasem.

Zkontrolovala jsem postavení slunce, ještě mám chvíli čas. Ještě pár chvil a všechno to vypukne.

Rozhlédla jsem se kolem a znovu využila stromů a jejich větví, protože přímo přede mnou zůstávala velká plocha nekrytá žádnými křovinami a přitom zde postávali tři Mormojové.

Jedno jsem musela uznat, Mormojové byli opravdu mistři ve svém oboru. Tedy alespoň na planinách, tam, kde se vyskytují běžně. Věděla jsem, že atypická krajina kolem Bílého města není pro Mormoje příznivá a i když si dávali pozor na všechny nástrahy a svoje vězně skryli před zraky nově příchozího a jejich místo věznění neskrývali před zraky tábora žádné křoviny. Přece jen na něco zapomněli.

Že se člověk může pohybovat i v korunách stromů.

Vylezla jsem až možná příliš vysoko, ale nechtěla jsem nic riskovat. Přikrčená jsem se přesunovala po větvi a od pevné země mě dělilo víc než je výška malého obra. Pád z takové výšky by znamenal moji smrt. Pokud bych se nezabila nárazem, o ukončení mého života by se postarala Mormojská hlídka.

Obezřetně jsem se po větvích dostávala blíž a blíž. Dvakrát jsem musela docela hazardovat, poprvé jsem se ocitla zcela nechráněná a stačil by jeden pohled do koruny stromu a určitě by mě spatřili a podruhé byla vzdálenost větví tak velká, že jsem musela nebezpečně přeskakovat.

Naštěstí se vše povedlo a já se ocitla přímo nad hlavami zajatců. Natáhla jsem se po namodralé šišce jehličnatého stromu a pak ji pustila dolů, dopadla přesně před Alexe, který se se škubnutím narovnal a rozhlédl se. Nejdříve samozřejmě kolem sebe, jako by snad čekal, že šišku na něj někdo hází ze země, teprve pak ho napadlo zdvihnout zrak.

Všiml si mě hned napoprvé a rychle musel krotit svoje nadšení, aby nikdo z hlídkujících nepostřehl jeho nadšení z naděje na záchranu. Po jeho vzoru zvedla hlavu i Mirawa. Oběma jsem posunky naznačovala, co se chystá.

Stačilo jen ještě chvíli vyčkat. Až se poslední paprsek slunce dotkne země.

Byli jsme očekávaní, ale přesto na nás nebyli přímo připravení. Dříve než se zvedla první vlna odporu, dva z Mormojských jezdců zůstali ležet na zemi s trčícími elfskými šípy ze svého těla, které jim vzaly život.