Maybe I Just Love You (Niall Horan CZ)

První kapitola

Dívám se na hodiny. Dvě hodiny ráno a já mám žízeň, jdu si tedy dolů do kuchyně pro vodu, když omylem uslyším rozhovor rodičů:
,,Nemůžeme to na ně jen tak vybalit, Steve, nejsou připravení!"
,,Elo, já vím, ale kdy jim to chceš říct? Stěhováci přijedou ode dneška za 14 dní, musíme jim to říct co nejdřív!"
,,Jake je malej, tomu to bude jedno, s Emou to bude horší, ale Ariu to zlomí! Miluje to tady, má tu kamarády, Bena, celý svoje dětství a my ji od toho všeho odtrhneme!"
,,Buď to nebo budu bez práce. Víš, co je můj nadřízený zač, to, že přestěhovali moji firmu do Anglie byl jeho nápad, nevím proč a ani nevím, kdy k tomu rozhodnutí dospěl."
,,Steve, milujeme tě a půjdeme s tebou kamkoli, vždyť to víš, jen říkám, že to bude těžký." 

Jestli jsem to dobře pochopila, za 14 dní přijedou nějaký týpci, všechno nám vezmou, naloží do náklaďáku a pojedou do Londýna, kde nám to zase vyloží zpátky. Stěhování. Ne ne ne.. To přece nemůžou! Rychle běžím zpátky nahoru do svého pokoje, protože slyším, jak se rodiče také chystají jít spát. Lehám si na postel. Co budu dělat v zemi, kde nikoho neznám? Nevím o tom nic. Budu bez kamarádů, bez Hany, bez Kate a bez Bena. Konečně jsem si v životě přišla šťastná a naši to teď zničí nějakým stěhováním. Beru si MP3, dávám si do uší sluchátka, pouštím si své nejoblíbenější písničky a znovu usínám.

Když se druhý den ráno probouzím a jdu do kuchyně, jsou tu všichni.
,,Ahoj zlatíčko, jak ses vyspala?" ptá se máma s úsměvem. Jak může mít dobrou náladu, když se stěhujeme na druhý konec světa? Už to tu nikdy neuvidíme, nevrátíme se sem.
,,No báječně," říkám trochu s ironií v hlase.
,,Ario, dívej!" volá na mě můj mladší bráška Jake. Je mu 6 a právě mi ukazuje figuru z nějakého jeho počítačové hry. Vůbec nevím, co to je.
,,No páni, to je krásný," říkám, i když si to vůbec nemyslím. Jaka mám ráda, ale Ema, moje sestřička, které je 9, mě rozčiluje. Furt do všeho strká nos,všechno kritizuje a má toho nejhnusnějšího kocoura, co jsem kdy viděla.
,,Chceme vám něco říct," začíná táta, když dojídám snídani. Beztak bude chtít mluvit o tom stěhování. Chci aby věděli, že už to vím, ale zatím ho nechávám mluvit.
,,Včera jsem dostal zprávu od mého nadřízeného, že mojí firmu přestěhovali do Anglie."
,,Kde je Anglie?" ptá se Ema.
,,V Evropě, tam daleko za mořem, kočičko," říká máma, když jí plete copánek.
,,Takže to znamená, že tatínek nemá práci?" ptá se opět Ema.
,,Ne, kdybys nebyla blbá, došlo by ti, že my se stěhujeme taky," řekla jsem podrážděně.
,,Ario!"
,,Ne, měla by to vědět, za dva týdny jedeme pryč, už se sem nevrátíme, budeme žít v Londýně a ten pitomej kocour tu zůstane!"
,,Ario přestaň!" křikla na mě máma.
,,Vaše sestra má vlastně pravdu," řekl táta. Bylo ticho. Až moc dlouhé. Radši jsem odešla do pokoje. Vzala jsem mobil a psala jsem tři smsky. Jednu Haně, druhou Kate, moje dvě nejlepší kamarádky a poslední Benovi, mému příteli. Jak asi zareagují? 

Za ani ne hodinu u mě byly holky. Brečely, nadávaly, křičely, jejich obvyklý optimismus byl pryč, teď se teprve ukázalo, jak dokáží být naštvané a smutné.
,,Co tu bez tebe budeme dělat?! S kým asi budeme chodit na nákupy?! Už jsi to řekla Benovi?" zeptala se Kate.
,,Jo, ale nic mi na to neodpověděl."
,,Zavolej mu."
,,Já ti nevím... Tak jo," vzala jsem mobil, vytočila jeho číslo s čekala. Nic, nebral mi to.
,,Zavolám mu večer, asi má trénink." Ben plave. Závodně a je vážně dost dobrej, vyhrává skoro každej rok. 

Zbytek den jsem byla s holkama. Odešly asi tak v 7 večer a po večeři jsem zavolala Benovi, jak jsem řekla. Vzal mi to. Nejdřív se mi omlouval, že to nebral a že nereagoval na sms, protože byl u bazénu a pak konečně začal mluvit o tom stěhování. Říkal, že je to pěkně nefér, že když už jsem spolu skoro rok, tak mu takhle odjedu a pak přišlo na otázku: Zvládneme to?
,,Nevím, Ario.. Pensylvánie a Anglie jsou dost daleko, mluvili bychom spolu jenom přes Skype.."
,,Vztahy na dálku asi není nic pro nás," zasmála jsem se, i když to ke smíchu vůbec nebylo. Bylo tok pláči. ,,Pamatuješ na léto? Nebyli jsme spolu dva měsíce a i tak jsem to přeci zvládli."
,,Ario, dva měsíce versus několik let."
,,Co tím jako chceš říct?" Dlouho bylo ticho a pak se jen ozvalo: ,,Měli bychom se rozejít."