Jediná bez přání

Kapitola 22.

22. Kapitola

Probudila jsem se v bílé místnosti. Vedle mě pípal nějaký přístroj. Ruku jsem měla obvázanou a ze žíly se táhla hadička. Pod hlavou a vlastně celý tělem jsem cítila příjemně měkkou postel. Počkat... Cože? Prudce jsem se posadila, až se mi zatmělo před očima. Jakmile jsem černotu trochu rozmrkala, rozhlédla jsem se okolo sebe pořádně. Nemocniční pokoj... to jako fakt?

 „Arryn!" vykřikl radostný hlas. Leknutím jsem nadskočila. Otočila jsem hlavou a všimla si stojícího Reita.

„Reite? Jak ses..." svůj zrak jsem upřela na zavřené dveře.

„Byl jsem tady na křesle." Ukázal a já se usmála.

„Nevšimla jsem si tě." Zasmál se a přešel k mé posteli. Opatrně, jako bych se snad mohla rozpadnout mi zastrčil vlasy za ucho a políbil mě. Byl to jemný polibek. Sotva se dotkl mých rtů, ale i přes to se celé mé tělo rozklepalo, jako když mě políbil úplně poprvé.

„Kde to vůbec jsem?" zeptala jsem se. Reit se mírně pousmál.

„Ve výzkumné laboratoři. Přesněji v jejím nemocničním oddělení." Přikývla jsem na znamení toho, že mu rozumím, i když jsem byla naprosto zmatená.

„A co ostatní? Jsou v pořádku?" Reit mlčky přikývl.

„Mají lék?" Vypadlo ze mě najednou. Nepochopila jsem sama sebe. Vyznělo to, jako že mii záleží jen na tomhle jediném, což nebyla pravda, ale když už jsem to udělala, nešlo to vzít zpátky. Reitův úsměv pohasl. Zadíval se na mě svýma modrýma očima a já si všimla, že vypadají... mrtvé. Bez života... Bez naděje.

„Oni..." nedořekl větu, jelikož se otevřely dveře a do místnosti vešel nějaký muž. Na sobě měl bílé kalhoty, tmavě modré tričko a bílý plášť. Tipovala jsem mu tak čtyřicet. Na tváři mu rašilo strniště a téměř černé oči si mě zvědavě prohlížely.

„Nemáme," řekl prostě a popošel mým směrem.

„Jak to? Vždyť tohle všechno jste začali vy! Jak to, že nemáte protilátku?!" křičela jsem na něj, ale on byl v klidu. Zmáčkl několik tlačítek na monitoru přístroje, který se se zapípáním vypnul.

„Měla byste zůstat v klidu. Ztratila jste opravdu hodně krve." Jestli mi to nevysvětlíte, budete to vy, kdo ztratí hodně krve! Nadávala jsem v duchu.

„Hodláte mi to říct nebo ne?" zeptala jsem se nakonec. Doktor... alespoň jsem si myslela, že je to doktor jen pokrčil rameny.

„Dobře. Vymysleli jsme látku DRE jako takový dar pro lidstvo. Jako něco, co nám všem ulehčí život. Ale jak se DRE více a více vylepšovalo, tak stoupalo i nebezpečí zneužití. A nakonec se stalo to, že látku ukradli teroristé. Začalo bombardování a vraždění. A od té doby to jede z kopce. Lidé propadli šílenství. Brali si DRE a vymýšleli všelijaká monstra..." chtěl pokračovat, ale já ho zvednutou rukou zadržela.

„Já to všechno vím. Ale chci vědět, proč nemáte žádný lék." Lékař zakroutil hlavou a zasmál se.

„Copak to nechápeš? DRE měl být lék. Měl to být lék pro celé lidstvo. Jak chceš vyléčit někoho, kdo vlastně vůbec není nemocný? Někoho, kdo v sobě má lék?" S otevřenou pusou jsem na něj zírala. Co to tady sakra mele?!

„Takže to znamená, že není žádná naděje?" v očích jsem cítila slzy, ale já nechtěla brečet. A tak jsem je zatlačila zpátky, i když to bylo docela těžké.

„Naděje je vždycky. A možná se někdy v budoucnu lék najde, ale zrovna teď jej nemáme." S touhle větou se otočil na Reita a řekl.

„Mohl bys odejít?"

„Proč?" zamračil se na něj Reit a těkal očima mezi mnou a jím.

„Prostě... odejdi." Řekl vyšším hlasem a rázně ukázal na dveře. Reit tam ještě pár vteřin postával, ale nakonec přešel ke dveřím, otevřel je a vyšel ven.

„Proč jste ho vyhodil?" nechápala jsem.

„Protože tohle by slyšet neměl. Alespoň ne ode mě." Začínala jsem se bát. Opravdu. Po hodně dlouhé době jsem se bála tak, že údery srdce by nespočítal ani ten nejrychlejší počtář. Ale tentokrát to byl jiný strach. Nebála jsem se o sebe nebo o svůj život. Bála jsem se o Reita. O Klerisu. O Dasera. O Traie. A i přes naši hádku jsem se bála o Freisu.

„Co se stalo?" vykoktala jsem. Doktor si potichu vzdychl a začal pochodovat po místnosti.

„Nevím, jak mám začít."

„Prostě běžet rovnou k věci." Doporučila jsem mu a on přikývl.

„Fajn. Určitě víš, co se ti stalo, že?" přikývla jsem. „ No a... Dobře. Nebudu to okecávat. Každý člověk, který v sobě má DRE si může něco přát a jeho přání se vyplní. A jde tady o to, že jsou dva základní druhy vlkodlaků. Jeden z nich je prostě jen vraždící stroj a ten druhý je trochu více inteligentní a jak to říct... vylepšený. To znamená, že když tě kousne, po nějakém čase se taktéž proměníš. Víš, co to znamená?" Už jsem chtěla zavrtět hlavou, ale potom mi to došlo

„Ne! Ani to nevyslovujte! Tohle není možné! Já jsem vůči DRE imunní, takže musím být imunní i vůči těmhle... fantasy nesmyslům!" Vyhrkla jsem, ale doktor zavrtěl hlavou.

„Je mi to strašně líto, Arryn. Opravdu jsi byla první člověk, který byl proti DRE imunní. Na celém světě jsme nikoho jiného nenašli." Zamračila jsem se.

„Byla?"

 „Tam venku... Včera, když tě pokousal... Odebrali jsme ti vzorky krve. Chtěli jsme to prozkoumat a začít pracovat na protilátce, ale ten vlkodlak tvou krev kontaminoval. Je mi to opravdu líto." Vrtěla jsem hlavou. Tohle přece není možné.

„Takže mi chcete říct, že se stanu... Že už nebudu..." nedokázala jsem to vyslovit, ale doktor mi rozuměl až moc dobře. Mlčky přikývl. Pomalu jsem se postavila na nohy a beze slova se vydala z místnosti pryč.

„Kam jdeš?" zeptal se mě doktor.

„Najít Reita a říct mu pravdu." Naštvaně jsem za sebou zabouchla dveře a rozběhla se skrz chodbu.

Byla to opravdu velká budova. Několik desítek minut jsem bloudila a běhala po chodbách... nebo se spíše pokoušela o běh. A nenarazila na žádného člověka. Ani monstrum. Prostě na nic. Jako by tahle budova vůbec nepatřila do světa tam venku.

„Arryn?" zaslechla jsem konečně onen známý hlas. Po tváři se mi rozlil úsměv a já se Reitovi vrhla kolem krku.

„Konečně! Všude jsem tě hledala." Úlevně jsem si oddychla.

„Co se stalo?" zeptal se ustaraně a já zavrtěla hlavou.

„Máš nějaký pokoj nebo něco?" přikývl a ukázal prstem na otevřené dveře. „A mohli bychom jít dovnitř?"

„Jasně," propletl si semnou prsty a společně jsme vešli do jeho pokoje. Reit za sebou zavřel dveře a já se usadila na postel. 

LIDIIIIIII!!! Už jenom 1. Kapitola+Epilog a je tady konec! :( Opět budu ráda za jakoukoliv podporu, ale jelikož už sr blíží ke konci, strašně by mě potěšily komentáře. Chci znát vaše názory, vaše dojmy atd. :)

Callia