Had a Lvice

2.

Zbytek cesty nám uběhl celkem rychle. Valnou část zabrala vášnivá debata o projektu na zlepšení vztahů mezi Zmijozelem a ostatními kolejemi. Hlava mi z toho třeštila a nálada zhoršovala. Neměla jsem chuť, dělit se s nimi o první plány, které se mi začaly rýsovat už při rozhovoru s profesory.

"A jak to hodláš udělat?" krabatil čelo Neville. "Nezdá se mi, že by se taková Parkinsonová nebo Greengrasky chtěly sblížit s oststními spolužáky natožpak s námi," uchechl se Fred a vševědoucím úšklebkem mrkl na své dvojče. "Kdyby ti náhodou dělal Malfoy potíže, pozná co je zač jazyk jako jelito," podpořil Hermionu George. "Nejspíš by vám za to ani nemohl vynadat, když bude mít jazyk metr dvacet dlouhý," pronesla zasněně Lenka, což vedlo k hromovému smíchu. "Máš ale výhodu," našpulila pusu Levandule a Hermiona tázavě zvedla obočí. "Zmijozelský princ má u své koleje respekt," vysvětlila Lev. "Jenže Malfoy bude sotva tančit jak bude Hermiona pískat," zamračil se Ron. "Jestli získáš klíč k jeho srdci, budeš mít víc než dobrou půdu na zlepšení vztahu se Zmijozelskými," pronesla Havraspárka a záhadným tónem a ladně odtančila z kupé. Neville jen omluvně pokrčil rameny a běžel za Lenkou. "Ještě aby mi odtančila až z vlaku," funěl si pod vousy, když probíhal kolem kupé, kde s hlavou v dlaních stále seděl Draco.

Mezitím, co Neville naháněl Lenku po celém vlaku, jsme se akorát shodli na tom, že to bude s hady těžké a bude to stát mnoho úsilí a trpělivosti. Přece jen, Zmijozel byla kolejí, ze které vyšlo víc zla než dobrých kouzelníků. Hodně smrtijedů bylo chyceno, usvědčeno a odsouzeno k pobytu v Azkabanu. A tihle zavření smrtijedi měli své potomky ve vlaku, který pravě přijel na nádraží do Prasinek. "Už jsme tady!" vyjekla Hermiona a odběhla z kupé, postarat se o prvňáky.

Atmosféra byla napjatá, prvňáci začali pociťovat nervozitu už jen z toho, když se před nimi objevila ohromná postava bradavického hajného a klíčníka Hagrida.

"Prváci, za mnou. Hermiono ahoj, jak se máš!" hulákal na mě Hagrid, ale než jsem stihla odpovědět, pokračoval. "Poplujeme po jezeře. Prváci sem," halekal Hagrid, na řadící se skupinu žáčků.

V zadních řadách došlo k nemilé potyčce. Nikde žádný prefekt nebyl. "Když se něco děje, jak kdyby ani neexistovali!" odfrkla jsem si a vydala se k menšímu chumlu, který se neobtěžoval pokračovat v cestě na hrad. "Nesahej na mě ty hnusnej mudlovskej šmejde," procedil, ne tak potichu, jeden Zmijozelský páťák, do kterého nechtěně vrazil Nebelvírský druhák. "Neměl bys používat, tak hrubá slova," obořila se na něj jeho stejně stará spolužačka z Havraspáru. Při těch slovech se ochranitelsky postavila před vyděšeného Treeka."Ty se starej o to, aby si nos nepřirostl do učebnic!" odstrčil ji od malého Nicka. "Nicku, co se zase děje?!" zeptala jsem se, když jsem uviděla ty neposedné černé kudrlinky.

Ten malý klučina nebyl úplně bez vinny. Připomínal mi trochu Harryho. Byl to docela, no...měl štěstí na maléry. V prvním ročníku byl jako velká voda a všude, kam přišel, to do pěti minut hořelo nebo vzduchem létaly brky a kalamáře.

"Omylem jsem mu stoupl na nohu, když mě někdo zezadu postrčil," fňukal Nick Treek. "Neudělal jsem to schválně," dodal. "Patriku, nechápu proč hned musíš vyvádět, jako kdyby ti tu nohu měli amputovat!" Vyštěkla jsem na něj. Tenhle zmijozelský střelec byl docela drzej a měl sklony všechno, ale úplně všechno hrotit. "Ale ta noha mi natéká!" zaúpěl. "Prosím tě, na koho hraješ to divadlo, Treek váží sotva 50 kilo i s postelí!" zvedla jsem obočí. To už náhle vykřikla i Amber. "Hermiono! On vážně otéká!" ukazovala jednou rukou a druhou si zděšeně zakrývala rukou pusu. Havraspárka měla pravdu. Noha byla trochu baňatá a bota se mu začínala pomalu ale jistě zařezávat do kůže. "Co to..." vydechla jsem a nevěřícně jsem hleděla na to, jak se otok postupně dostává do celé nohy. "Měl by sis s tím zajít na ošetřovnu," usoudila jsem. Nebudu napravovat něčí nafukovací kouzlo. Patrika odpotáceli ostatní zmijozelští kamarádi do kočáru a Havraspárka se svými kamarádkami je následovala. "Nicku, já vím, že jsi na něj použil nafukovací..." "Já to nebyl!" skočil mi do řeči. "Přísahám. Ani pořádně nezvládám vznášecí kouzlo," sklopil zrak. "Jestli tys neměl být v Mrzimoru. Zakroutila jsem hlavou, nastup si k Amber a žádné maléry," rezignovala jsem. Kočár se s trhnutím rozjel a zbýval tu poslední kočár. Seděl v něm Malfoy.

"Dobrá práce," ocenil mě. Kočár se vydal k hradu. "Že jsi mi pomohl," ucedila jsem. "Hlídal jsem to ze zálohy," ušklíbl se. "Tam jsi mi byl tak platný," pohodila hlavou a vlasy jí spadly do tváře. "Přiznáváš, že stojíš o moji pomoc?" Naklonil se ke mě a letmo mi přejel po kadeřích. Odtáhla jsem se. "Byl tam Zmijozelský student, bylo by dobré, aby sis je uklidnil," zamračila jsem se. "Nic neudělal," hájil ho. "Takže na sebe použil nafukovací kouzlo, aby vyvolal rozmíšku?" Vystřelilo mé obočí vzhůru. "Ne," odpověděl lhostejně a pohodlněji se opřel. "Ne?" zopakovala jsem. "Já jsem ho nafoukl," ušklíbl se. "Merline, cože jsi to provedl?" vyskočila jsem a chytla ho za kravatu. "Zopakuj to by jeden prevíte!" "Nafoukl jsem ho, ALE z dobrého důvodu," řekl stále klidně s vynaložením minimálního úsilí si mě bleskurychle posadil na klín. Lehká, pomyslel si.

"Malfoy! Pusť mě!" snažila jsem se mu vymanit ze sevření. "Silencio!" Použil na mě tišící kletbu.   Vygestikulovala jsem mu pár nehezkých mudlovských urážek. Když mě pustil, vrátila jsem se na své místa. Nasupeně jsem dala hlavu na stranu, obočí tázavě nahoře.
Malfoy ještě chvíli počkal, jestli nezačnu vyvádět. Nezačala jsem i když jsem ho v duchu proklela snad tisíckrát všemi možnými zaklínadly, které jsem se naučila od prvního ročníku.

"Jeho táta, toho Patrika, je smrtijed. Samozřejmě je v Azkabanu. A jeho syn se mstí na všech, kdo mu přijde pod ruku. Slyšel jsem o něm dost. Musím tě upozornit, že jak on, tak jeho otec, se nebojí použít mučící kletby. Zvlášť jestli ho potkáš na hradě o samotě a zrovna má špatnou náladu, se koukej ztratit," uzavřel to a sejmul ze mě mlčení.

Plesk! Vrazila jsem mu lehkou facku. "Pro Merlinovy uši, za co!" Chytil se přehnaně ublíženě za tvář. "Použil jsi na mě kouzlo a čarovat mimo hodiny, je zakázané," odrecitovala jsem. "Jsi jak chodící školní řád," uchechtl sem. "Teď vážně Grangerko, dávej si na něj bacha," zamračil se. "Dám si na něj pozor," slíbila jsem mu. Usmál se, kývl a pohodlně se opřel. Zavřel oči.

Musela jsem se usmát, Malfoy takhle uvolněný a dá se s ním i mluvit, když zrovna nemáte silencio na jazyku. Jak nevídané a přesto milé, přemýšlela jsem.
"Těším se na zmrzlinu," zamumlal. Zakroutila jsem hlavou a zasmála se.

Přijeli jsme k hradu.