,,Win or Die, bitch!"

*Pondělní ráno*

Bylo bouřlivé ráno. Jak příjemné pro pondělní vstávání do školy. Vstal brzy. Budík mu zvonil přesně v šest. 

Odklepl vyzvánění budíku a promnul si oči. ,,Sakra to už je zas pondělek? Však před chvilkou byl pátek." pronesl rozespale a protáhl se. Hluboce zívl a podíval se na hodinky, které mu leželi na nočním stolku. Byly tři minuty po šesté. Podrbal na hlavě a odhrnul si vlasy z obličeje, poté vstal a znovu se protáhl. Přešel k židli u psacího stolku kde měl připravené oblečení na ráno. Černé džíny, černé triko a bílou košili. Sebral vše a přehodil přes ruku, pak přešel k šuplíku ze kterého vzal spodní prádlo s ponožkami a odešel do koupelny, kterou měl vedle pokoje. Zavřel, svlékl a dal si krátkou sprchu. ,,Dnes mě čeká dlouhý den, pokud si pamatuju dobře, máme dnes do čtyř a k tomu zasedání školní rady." zamumlal zatím co se myl. Pondělky nesnášel, o to víc, když byla školní rada, která se často táhla až do večera. Vyšel ze sprchy a převlékl se. Prádlo bylo prvotřídní kvality, pohodlné a pružné, nic co byl mělo byť jen steh špatně. Ručníkem si utřel ještě vlhké vlasy a asi deset minut strávil před zrcadlem. Pak vyšel z koupelny a vrátil se do pokoje, sebral batoh s učivem v a zběžně probral jeho obsah, věděl sice že se připravoval už předchozí den ale věděl že určitě na něco zapomněl a taky že jo. Přešel ke skříni a vytáhl z ní boty na taneční. Černé polobotky z kvalitní kůže a s černými tkaničkami. Adrien při jejich prohlížení zaúpěl, věděl že až přijde domu s bolavýma nohama, bude jej čekat ještě krémování a leštění. Právě proto na ně vždy pak zapomínal, snad aby zapomněl na bolest nohou. 

Hodil polobotky do batohu a vyšel z pokoje. U snídaně na něj čekal otec. Gabriel Agerster seděl v čele stolu a služebná mu zrovna nalívala kávu, zatím co otec si s přísným pohledem četl noviny. ,,Dobré ráno tati." pozdravil Adrien a usedl ke stolu. Natáhl se přes stůl a z tácu si vzal chleba s máslem a jahodovou marmeládou. ,,Dobré ráno Adriene." řekl pan Agerster a usmál se na chlapce, pak se podíval na hodiny, visící na zdi vedle stolu. ,,Dnes jdeš nějak pozdě, víš že za hodinu ti začíná škola?" zeptal se pan Agerster ale jeho tón spíš odpovídal výtce. ,,Promiň, nemohl jsem spát." Byla to pravda, celou noc se mu zdáli ošklivé sny, v kterých stál mezi dvěma lavinami a on, ať se snažil sebevíc, jim nemohl utéct. Otec se na něj podíval mírněji ale i tak přísně řekl. ,,Jestli nemůžeš spát, měl bys sis dát studenou sprchu, ta pomáhá ale teď už bys měl běžet. Ať nepřijdeš pozdě." Adrien si jen povzdechl ale nenamítal, věděl jak jeho otec dbá na přesnost. *Pragmatik jako vždy.* Navíc, jak Adrien dobře věděl, se teď jeho firmě nevede zrovna dobře. Vstal od stolu, utřel si marmeládu z pusy a vyšel ven. 

Venku před domem na něj čekal odvoz. Černý automobil, kterým jej každé ráno vozili do školy, když měl štěstí a řidič bylo zrovna pryč nebo nemocný, jezdil domů autobusem. Od té chvíle kdy si jeho otec najal nového řidiče se to stávalo daleko méně. Nastoupil na zadní sedadlo mustangu a s koženými sedačkami a za necelou půl hodinu už stál před školou. ,,Díky Roberte a šťastně dojeďte." řekl na rozloučenou řidiči, který přikývl na srozuměnou a vystoupil. 

Přímo před ním se skvěla modrá tabule se zlatým nápisem: Prestižní soukromá Umělecká univerzita Frau'de Berg. Univerzita byla velký komplex o třech spojených budovách a dvou vedlejších, které představovali koleje. Univerzita měla vlastní park o rozloze půlky fotbalového stadionu s vlastním amfiteátrem. První budova a ta do které Adrien vešel pod deštníkem byla prosklená budova o čtyřech patrech ke které vedla řada pěti schodů. Adrienovi s těmi schody vždy připomínala Akropoli v Athénách. Spolu s Adrienem do školy šli hloučky studentů, různého věku. Dohromady studovalo na univerzitě kolem jednoho tisíce studentů. Někteří z bohatých rodin, jiní zas díky stipendiu. Byli zde i takový, kteří si museli své stipendium odpracovat ve škole. Tito studenti žili převážně na kolejích, a po škole pracovali kde se dá aby si mohli zaplatit další rok. Škola to sice byla drahá ale Adrienovi se líbila, příjemní kantoři a studenti měli během dne čas i na sebe, díky možnosti vlastního uzpůsobení studia. Teda až na ty z bohatých rodin jako Adrien, Adrien věděl že není jediný komu rodiče nařádkovali studium na celé celých pět let dopředu. 

U vchodu na Adriena zavolal známý hlas: ,,Nazdar blonďáku!" Adrien se otočil po hlase a usmál se na přibýhacího kluka s brýlemi, na hlavě s červenou kšiltovkou a teplákovce. ,,Ahoj Nicku." pozdravil nazpět kamaráda a usmál se. Když jej kluk doběhl, opřel se o kolena zhluboka oddychoval. ,,Copak, zase si zaspal?" Zeptal se Adrien a zasmál se při pohledu na uřícený obličej a kouskem pasty v u úst. Nick potřásl hlavou. ,,To víš, mi z prostého původu to máme složité, na kolejích zas netakla teplá voda." Řekl Nick a zamračil se. Adrien se opět rozesmál. ,,Uvidím co se s tím dá dělat." řekl nakonec. Občas si sám pro sebe říkal, že by mohl zkusit žít pár týdnů na kolejích mezi ostatními. Když však o tom jednou promluvil s otcem, vytočil se tak moc že mu dal na týden domácí vězení s dovětkem: ,,Můj vlastní syn nebude žít s lůzou." Čtrnáct dní spolu pak nepromluvili. ,,Nevíš náhodou jak se to má s těmi novými?" Vyrušil jej náhle Nick z přemýšlení. Adrien zmateně zvedl obočí, vypadal při tom tom skoro stejně jak jeho otec, který to též často dělal. ,,Ah, že ty jsi zas v oblacích? Ptal jsem se jestli nevíš něco víc o nových studentech." zeptal lehce rozhořčeně Nick. Mluvil tak vždy když jej někdo během rozhovoru přestal vnímat. Adrien pokrčil rameny a rozhlédl se kolem sebe jakoby je mohl hned poznat. Škola každý měsíc nabírala nové studenty a to i z jiných škol.

Ve vstupní hale tak stáli ještě pět minut a rozebírali co je nového. Pak se oba oba rozešli do tříd. Třeba že měli spoustu společných hodin, každý byl občas na jiné díky rozvrhu. Nebyli jediní kdo se takto bavili u vstupu a poté se rozešli, mnoho dalších student to mělo zrovna tak. A vstup bylo vlastně jediné místo, kde se takto mohli sejít skoro všichni studenti, třebaže jinak na sebe za celý školní den nenarazili. Adrien si to zamířil dlouhou chodbou plnou dveří a pak po schodech až do posledního patra.

Tam vyhledal třídu a vešel. Byla to to třída s čtyřiceti místy k sezení a velkou tabulí v čele, plno míst bylo ještě volných a tak se Adrien posadil do středu a začal vybalovat tašku. Tu kolem jeho lavice prošla skupina holek a jedna u něj rovnou zůstala. Modrooká blondýna namalovaná jak kdyby přišla do soutěže krásy. ,,Ahoj Adriene." Řekla cukrovím tónem a nahla se přes lavici. Adrien pokrčil nos, dívka měla na sobě tunu voňavky, která třebaže v ní byly cítit růže, Adrienovi dráždila nos. ,,Ahoj Chloe." Řekl Adrien odtažitě a decentně se usmál. Na sobě měla bílé tričko a žlutou mikinu. ,,Jak to žes mi ještě neodpověděl na dopisy? Už jsem se v nich ptala snad stokrát, jestli půjdeme ven." *Bože, za co mě trestáš?* pomyslel si Adrien a s rukou z hlavou v omluvném úsměvu řekl: ,,Nebyl čas, mám toho hodně k učení." Chloe jeho odpověď vzala jako narážku. ,,Tak, co kdyby jsem ti s ním pomohla? Můžu klidně zajet přímo k tobě." Adriena ta nabít moc nepotěšila a začal panikařit. *Jestli se jí nezbaví dříve než začne hodina, bude po mě chtít tu odpověď další pauzu.* Než však stačil vymyslet odpověď, začalo zvonit. ,,Víš co, já si to ještě promyslím, ale díky za nabídku." dodal rychle a Chloe spokojeně odkráčela na své místo. *Výborně Adriene, teď se jí další dvě pauzy nezbavíš.* pomyslel si povzdechl. Chloe byla ten typ holky, co neměl rád. Děcko bohatých rodičů, co mělo a má vše o co si doma řekne. Ale nějak se nemohl přinutit aby jí ignoroval nebo aby ji prostě poslal někam. Do jisté míry mu dělal nepříjemné zrcadlo sama sebe.

První hodina se točila kolem divadelnictví a herectví a táhla se. Velmi dlouho se táhla, což Adrienovi na jednu stranu ani nevadilo. Po pětačtyřiceti minutách zazvonilo a Adrien opustil třídu dříve než jej Chloe mohla zastavit. ,, Dám ti vědět po škole." Řekl ve spěchu když se jej pokusila zastihnout před zvoněnín na druhou hodinu, kterou měli o patro níže. Hodina teorie klasického tance se Adrienovi zamlouvala daleko více. Mistr, který je učil byl sice starší muž, kolem padesátky a o moderních tancích nechtěl ani slyšet. Ale býval dost otevřený pro dotazy a návrhy.

Než zazvonilo na konec hodiny někdo zaklepal.