KAHAKAI: Ostrov hadů

12. Dusná atmosféra

„Alexi?" zvolal pan Graham.

Nic. Dokonce zvuky džungle, které nás provázely celou cestu, utichly.

„Alexi? ALEXI!" zpanikařila paní Grahamová a začala pobíhat sem a tam. Najednou jako by se ochladilo. Objala jsem se pažemi a rozhlížela se kolem sebe, jestli Alex nestojí za nějakým stromem nebo se neschovává v nějakém křoví. Ale tak jako ostatní jsem tušila, že jsou to marné naděje.

Po Alexovi se slehla zem.

„Alexi?" zašeptala jsem, protože jsem nebyla schopná ze sebe vydat hlasitější zvuk. Hrdlo jsem měla stažené strachy.

„Smithi, okamžitě mi vysvětli, kam se poděl můj syn!" držel Davida pod krkem pan Graham, zatímco se ho Howard s tátou snažili odtrhnout. Reece Grahamová stále bloudila v kruzích kolem nás a volala jméno svého dítěte.

„Mami, já se bojím!" vykviklo jedno z dvojčat.

„Tohle je určitě konec světa! Země začíná pojídat lidské bytosti. Bože, spas naše duše!" pořvával Enzo a vzpínal ruce k nebi. Všichni pomalu začínali šílet.

„Nevím, co se stalo! Pusť mě, člověče, takhle ho nenajdeme!" bránil se náš průvodce a vypadalo to, že má z tváře Nathana Grahama brunátné vzteky přímo hrůzu. Ani jsem se nedivila. Na jeho místě bych asi udělala to samé, ale... David má pravdu.

„Pa-pane Grahame," oslovila jsem Alexova tátu a nedokázala jsem přitom zastavit třas, který se mi vloudil i do hlasu, „takhle si opravdu nepomůžeme. Musíme ho jít hledat. Hned."

Pan Graham ke mně trhnul hlavou a jeho výraz mi připomněl šelmu, která neznala slovo slitování. Rychle dýchal a měřil si mě pohledem. Kdyby mě zcela neovládal strach, asi bych vzala nohy na ramena. Bylo nad mé chápání, jak se z klidného pana Grahama stalo... tohle.

Nakonec ale Davida pustil. Přísahala bych, že si neoddechl jen on, ale i všichni ostatní. Dokonce i pan Graham. „Omlouvám se, Davide. Neměl jsem takhle přehnaně reagovat," zašeptal se skloněnou hlavou a objal svou ženu, které se po tvářích koulely slzy. Neměla jsem daleko k tomu, abych se taky zhroutila. Alexi, kam ses poděl?

„Co se vlastně stalo?" ozval se Howard a jeho hlas prořízl ticho jako Davidova mačeta stonek pralesní rostliny. Bylo v něm tolik vzteku a podezírání, až jsem se obávala, že se mu vylije z úst a popadne mě za kotníky.

David si urovnal pomačkanou košili a zvednul ze země svůj klobouk. Všichni ztichli a čekali, jaké vysvětlení nám náš průvodce poskytne. Ten ale s odpovědí nespěchal. Klobouk si oprášil, nasadil na hlavu, a teprve potom promluvil.

„Nevím."

Všechno kolem nás se zpomalilo. Viděla jsem kapku vody, jak padá z jednoho velkého listu na ten pod ním, jak se leskne v paprscích slunce, kterým se podařilo proniknou skrz koruny stromů až sem. Byla tak nádherná, že se až chtělo věřit, že svět nemůže být krásnější. Pak ale dopadla na zem a zmizela. A spolu s ní i dokonalost toho okamžiku.

„Jak nevíš, co se stalo?" vyjel na něj táta a já s sebou trhla. Táta nezvyšoval hlas. Nikdy. Ale teď by přehlušil i burácející hrom. „Na ostrově už jsi skoro jako doma a nevíš, co se právě přihodilo? Nechceš nám snad říct, že to souvisí s těmi předchozími zmizeními, Davide Smithi?" přišel táta až k němu a zabodnul mu prst do hrudi.

Průvodce polknul a zadíval se na tátův obličej, který byl však jako kus mramoru. Nerozeznala jsem ani jednu emoci, která by v takovémto okamžiku mohla tátou cloumat. Jen ledový klid, ze kterého prapodivně mrazilo.