KAHAKAI: Ostrov hadů

9. Hrdinka a Ono

Když jsem ucítila, že nepadám na zem ani na hadovo tělo, dovolila jsem si otevřít jedno oko. Uviděla jsem Alexovu radostí rozzářenou tvář, takže jsem rychle otevřela i druhé. Držel mě v náruči jako před malou chvílí Maxe nebo Joshe.

Ale nepouštěl mě. Nikdo se neodvažoval udělat jediný zbytečný pohyb, který by toho obrovitého hada upozornil na naši přítomnost. Max a Josh stáli každý z jedné strany a drželi se Alexe za mikinu. Trvalo to ještě pár minut, než se celé tělo odplazilo pryč a my už jen z dálky slyšeli praskání větviček.

Teprve pak mě Alex pomalu, jako nějakou porcelánovou panenku, položil na zem. „Jsi hrdinka."

Zasmála jsem se. „Bez tebe by to nešlo. Díky, že jsi mě chytil," odpověděla jsem mu a nervózně si zastrčila jeden pramen vlasů za ucho. Proč se mnou každé slovo, které vypustí z pusy, dělá takové věci?

Už to vypadalo, že ještě něco řekne, ale nahrnuli se k nám ostatní.

„Lorelei Addamsová," začal táta a hrozivě vztyčil prst, „můžeš mi říct, jak tě sakra napadlo dostat se do takového nebezpečí?!" zvýšil hlas a nikdo se v ten moment neodvažoval ani špitnout. Už jsem se nadechovala k odpovědi, když si mě vtáhnul do objetí a zmáčknul tak, že mi vytlačil z plic všechen vzduch.

„Málem jsem dostal infarkt, když mi došlo, co máš v plánu," zašeptal mi do vlasů, než mě pustil, abych se mohla nadechnout. „Už mi nic podobného nedělej, ano?" chytil mě za ramena a zvážněl. „Ano?" zopakoval, když jsem nereagovala.

„Slibuju," přikývla jsem a podívala se na Alexe, který si od svých rodičů vysloužil podobné pokárání. Chtěla jsem se zeptat, jak to, že se taková velká potvora dostala tak blízko našeho tábora, když jsem skončila v náruči dalšího člověka.

„Lorelei, děkuji ti, děkuji ti mockrát," objímala mě paní Willsová a já jsem cítila na svém krku její slzy. Teď už to však byly slzy štěstí. „Zachránila jsi mi děti, to ti nikdy nebudu moct splatit."

Neohrabaně jsem ji pohladila po zádech, protože mě její reakce uvedla do rozpaků. Neuměla jsem si představit, co musí jako máma prožívat. „Ráda jsem pomohla," řekla jsem přiškrceně, když mě Annie Willsová pustila. Ještě jednou mi poděkovala, než se se stejnou vervou vrhla na Alexe.

„Jsi neobyčejně statečná, Lorelei," položil mi ruku na rameno Howard a sledoval své dva syny, jak se krčí v mámině náruči, když se poroučela přestat mačkat Alexe, který byl očividně vyvedený z míry stejně jako já. „I já ti děkuji."

Kývla jsem na srozuměnou a usmála se. Howard mi úsměv opětoval, ale když se podíval jinam, pohled mu ztvrdnul. Mračil se někam do džungle. Nebo snad... možná, že jsem si to jen namlouvala kvůli tomu, že jsem našemu průvodci nevěřila ani slovo, ale zdálo se mi, že se jeho pohled zastavil právě na Davidu Smithovi. A nebylo v tom nic přátelského.

Howardovy ledové oči jasně říkaly, že jestli se ještě jednou něco takového přihodí, odskáče si to.

Ale jak by za tohle mohl David Smith? Ano, myslím si, že sabotoval odlet Evangeliny a ti jeho ztrácející se lidé nejsou náhoda, ale jak by mohl přilákat a donutit hada, abych udělal smyčku kolem dvou kluků? Tohle by možná svedl nějaký had z cirkusu, ale tady, v jejich přirozeném prostředí... to se mi nějak nezdá.

Ale kdo ví. David Smith je samé tajemství. Popravdě bych se ani nedivila, kdyby to byla jeho vina a Howard to věděl.

„Dobře, krize zažehnána, tak se ještě pokuste uložit ke spánku, zbývají nám asi tři – možná jen dvě a půl – hodiny do svítání. Tak naberte sil," zatleskal David a zvuk se rozletěl do všech stran. Měla jsem nutkání si zakrýt uši.