Brumbálův projekt v temnotách

20. Návrat do Bradavic

„Jsi nehorázný idiot, nechápu, proč s tebou vůbec jsem," vytkla mu Marlene a nakráčela si to do vlaku. Pak se ale otočila a poslala Donovanovi vzdušnou pusu.

„Ty se nevrátíš?" zašeptala jí do ucha Emmelina slabě a unaveně.

„Co se ti stalo?" zadívala se na ni Cathy nejistě. „Jsi v pořádku?"

„Samozřejmě," popotáhla si rukavičku Emm a zamávala komusi ve vlaku. „Jak by také ne?"

„Zmizela jsi. Nepřišla jsi na oslavy konce roku, nikdo o tobě nic nevěděl. Napadli vás Smrtijedi a ty se tu najednou beze slova objevíš, aniž bys dala cokoliv... To je fuk," objala ji a zapomněla na jakékoliv spílání. „Vracíš se?"

„Ano. Potřebuju se něco doučit," upravila si vlasy, čímž se jí poposunula rukavička a odhalila tak náramek na spálené kůži.

„Merline!" vyjekla Cathy, až se na ni nějaká starší paní otočila. „Co se ti stalo?"

„Ty dny jsem byla v mudlovské nemocnici. Spálila jsem se doma při vaření těstovin," prohlásila přesvědčivě, až ji Cathy musela několikrát politovat. „Musím už jít, zřejmě ze mě bude nová primuska, mám nějaké zařizování," dodala a zmizela v mraku kouře a páry.

Naskočila do vlaku a ihned za ní se dveře zavřely. Vystoupala několik schodů, málem se jí zatočila hlava z té námahy. Kdyby ji nezachytila něžná ruka, jistě by sebou sekla přímo na místě. Cítila, jak se jí kletba zmocňuje a náramek proti ní bojuje. Stahoval ji k sobě, ale kletba bojovala úporně. Každým dalším okamžikem cítila výboje magie bojující proti sobě přímo v jejím těle.

„Vanceová, musíš ujít ještě několik kroků. Dívají se na nás, nesmíš spadnout," vemlouval jí.

„Je mi jedno, kdo to vidí. Bolí to," zašeptala, ale krok udělala. Pak další a další. S každým jí sžírala bolest, ale dokázala se dostat do kupé, kde se jen tak tak svalila na sedačku. Okamžitě se za ní zavřely dveře a závěs se zatáhl. „Udělej s tím něco, nech mě zemřít, prosím," zamumlala z polospánku. „Je to, jako by v mém těle hrály všechny moje vnitřnosti kouzelnické šachy. Malfoyi, já umřu v Bradavicích. Ze všech míst, kde jsem mohla umřít, to jsou zrovna Bradavice."

„Neumřeš. Náramek je dílem černější magie než kletba, tvé tělo teď bojuje s oběma, ale s náramkem prohraje. A to je to, co chceme. Jdi spát, počkám tu," posadil se k okénku a jemně si vložil její hlavu do klína. Přejel jí prsty po vlasech. „Až usneš, budou se ti zdát pěkné sny plné lyžování a bruslení."

„A tebe," dodala s letmým úšklebkem. „Jinak bys mi to pitomé lyžování nepodsouval."

„Dostalas mě," zašeptal tiše. „Ale už spi, za dvě hodiny musíš být vzhůru, budeš mít poradu primusů."

„Stejně tomu nemůžu uvěřit," otočila se na bok a zavřela oči. „Nikdy pro mě nikdo tolik neudělal. A to ti za to vůbec nestojím. Měl bys slavit, až uvidíš můj hrob."

„Tak při té vidině budu dělat mnoho věcí, ale oslava to nebude," ujistil ji a Emmelině neušlo, jak jí kontroluje puls na krku a dech. Zachumlala se do pláště, ale on byl rychlejší a přehodil přes ní ten svůj. „Možná kvůli tobě zabiju nějakého prváka, když bude otravný," dodal vážně.

Emmelina se slabě zasmála. „Samozřejmě, pane profesore," zamumlala, než se její vědomí skutečně vypařilo do prázdna. Usnula a spala klidně po celou cestu.

***

„Co vidíte, Sibylo?" podával jí čaj, aby věděla o něco víc.

Dívka zavrtěla hlavou. „Nic. Bílo a tma, bílá tma."