Sedmá následnice

1. Judith - New York City, březen 2022

Měla jsem ten výjev před očima. Znovu dokola jsem si klekala a zvedala ze země zápisník, potřísněný ještě teplou krví.

Tehdy jsem byla jen vyděšená holka z Brooklynu. Neměla jsem ani ponětí o tom, že jsem byla, už jako malé dítě, vybrána, mou vlastní matkou, na misi, která mi od základu změní život.

Nikdy jsem na osud nevěřila, ale po tom, co jsem prožila koncem třeťáku.... no uvidíte sami.
Jmenuji se Judith Clarková a byla jsem vybrána, abych zachránila svoji zem.
​
Všechno to začalo, když mi bylo sedmnáct. Vracela jsem se domů z víkendové brigády, která mě živila poslední tři měsíce.
​Abyste tomu dobře rozuměli, máma mě z nějakého nepochopitelného důvodu, který mi, když nad tím tak přemýšlím, ani neřekla, vyhodila z domu. Bydlela jsem na rozkládacím gauči v obýváku své nejlepší kamarádky. Máma a já jsme nikdy neměly mezi sebou kdovíjak pěkný vztah, ale dovoluji si říct, že fakt nebyl tak hrozný na vyhazov.
​
Bylo už docela šero a najednou do mě vrazil postarší chlapík, který vypadal, jako by před něčím utíkal. „Promiňte!" Křikl, ale ani se neotočil a běžel dál. Něco mi říkalo, asi nějaký instinkt v mozku, že bych měla běžet za ním. Tak jsem to udělala. Běžela jsem několik bloků rychlým klusem, což není žádná sranda, když si uvědomíte, že jeden blok má bezmála 150 metrů. A opravdu nejsem žádný trénovaný běžec, ale servírka v kavárně.

Ani jsem si neuvědomila, že už se setmělo a ulice byly poloprázdné. Prostě jsem běžela sprintem, co mi síly stačily. Nic jiného, jako by neexistovalo.

Do reality mě dostala až velice nepříjemná bolest v boku. Jak jsem říkala, rozhodně bych v běžeckém závodě neuspěla, už jen kvůli mé chabé kondici. Jak jsem zhluboka dýchala, bolest postupně ustávala. Ještě jsem pohlédla na siluetu muže mizícího za roh do temné uličky, sebrala všechny své síly a vydala se za ním.
Obroučky brýlí mi klouzaly po zpoceném nose a sklíčka se mlžila tak, že to už nešlo vydržet. Sundala jsem si je a začala s nimi ledabyle mávat ve vzduchu. Bez brýlí ale nevidím vůbec nic, což je hrozně nepříjemný pocit. Když už byly brýle zase na svém obvyklém místě, mém nose, nabrala jsem znovu ubohé tempo a pokračovala v cestě.
​Pan Neznámý mezitím zabočil do uličky, která byla plná popelnic a odpadků z restaurace, postavené hned vedle. Potichu jsem se plížila za ním.

Ale nebyla jsem jediná, co nebylo slyšet. Myslela jsem si, že se celý svět zastavil. Hukot aut utichl. Vítr ustal. Ve vzduchu byl silně cítit cigaretový kouř. Jako by se mělo stát něco, co všechno změní. Bylo to jako ticho před bouří.
​
A pak zazněl výstřel.

Neváhala jsem. Rozběhla jsem se tmou vpřed. Do nosu mě praštil kovový pach krve.
Pak jsem ho uviděla. Pod mýma nohama. Leželo tam tělo pana Neznámého. Nehybně, bez známky života. Krev mu ze srdce prosakovala bílou košilí a stékala na zem.
Zamotala se mi hlava. Nedokázala jsem se pohnout. Byla jsem paralyzovaná svým vlastním strachem. Pálilo mě v krku a cítila jsem slzy v očích. Uslyšela jsem výkřik plný zděšení. Až po pár vteřinách jsem si uvědomila, že to já jsem vykřikla. Tlak v mých svalech povolil. Zase jsem se mohla hnout. Zběžně jsem nahmatala v kapse telefon a zapnula baterku.

To, co jsem viděla, mě nenechalo chladnou. V jeho očích byl skleněný výraz. Musela jsem se nutit k tomu, abych dýchala. Klekla jsem si, ale mé koleno se země nedotklo. Místo toho jsem si klekla na něco, co nejvíce ze všeho připomínalo deník. Zběžně jsem ho vzala do rukou a rychle ho otevřela. Po prstech mi stékala horká krev, jíž byly nasáklé desky sešitu. Na stránkách byly poznámky, psané tím nejhorším rukopisem, který jsem kdy viděla.
Z dálky jsem uslyšela přijíždějící policii. Rychle jsem nasoukala deník do vnitřní kapsy kabátu. Na rukou mi mezi tím uschla krev a skoro jsem s nimi nemohla hýbat. Jen tak jsem tam seděla. Sedmnáctiletá holka, v osm večer, v půlce února, s rukama od krve a zmateným výrazem. Ne, to vůbec nevypadalo divně.
Co si pamatuju dál je, že jsem jela v policejním autě a pak se nějakým způsobem dostala k výslechu. Fakt se mě neptejte, jak jsem dokázala, že mě ihned nezatkli, protože nevím.
Tiskla jsem si ruce v klíně a koukala na ženu sedící přede mnou. Nevěděla jsem, že ženy mohou zastávat tak vysoké pozice ve veřejných službách. Docela hezká Asiatka, něco málo přes třicet. Měla černé vlasy do pasu, svázané do jednoduchého nízkého ohonu a já přemýšlela, jestli se vůbec u policie povoluje mít tak dlouhé vlasy. Na sobě měla bílou košili, černé sako a kalhoty. Vypadala jako japonský James Bond bez motýlka v ženském provedení.

„Slečno Clarková, povíte mi konečně, co se stalo?" Zeptala se asi po třetí. „Já nevím. Najednou někdo vystřelil a pak jsem ho tak našla."
„Nikoho dalšího jste neviděla?" Zeptala se podezíravě, ale zároveň tak nějak bez zájmu.
„Ne." Potvrdila jsem popravdě. „Nikoho jsem tam neviděla."
​Ona jen přikývla a začala si zapisovat něco do bloku před sebou. Trošku sem se naklonila, abych viděla, co tam píše. Rychle zvedla hlavu a já přísahám, že kdyby pohledy dovedly vraždit, jsem na místě mrtvá. Ublíženě jsem se sesunula, níž pod stůl a založila ruce na prsou.
​V tu chvíli dovnitř bez zaklepání vtrhl vysoký kluk. Leknutím jsem nadskočila. Detektiva přede mnou to očividně, (a k mém překvapení) vůbec nerozhodilo. Byl docela vysoký a přes bílé tričko mu prosvítaly břišní svaly. Měl kudrnaté blond vlasy a ledově modré oči. Tvářil se vyděšeně. Co mě na něm zarazilo nejvíc bylo to, že nebyl oblečený jako polda. Měl džínsy a rozepnutou černou koženou bundu a viditelně ošoupané tenisky značky Converse, které by si zasloužily vyčistit. U pasu mu vyselo pouzdro se zbraní. Něco mi říkalo, že bych se s ním nechtěla dostat do křížku. Když na mě sklouznul pohledem, div mu nevypadly oči z důlků. Oklepal se a zase se obrátil na detektiva.
​Ta Asiatka se na něj rozzlobeně podívala, div nevybuchla vzteky. Začala tomu klukovi dělat kázání, jako by to byla jeho máma.
​„Já jsem výslovně zakázala, aby sem šel kdokoliv se mnou. Můžeš mi laskavě objasnit co tu děláš!" Štěkla po něm.
​Bylo jí naprosto volné, jestli je v místnosti ještě někdo další.
​„Nemůžu za to a měla bys mi být vděčná!"
​„Proč?" Otázala se zmateně.
​„Protože jsem tady první. Dřív než ostatní."
​„To si snad děláš snad legraci." Vydechla. Bleskově se zvedla, a i s tím blondýnem mě zabouchli ve výslechové místnosti.
​
Najednou zašramotil klíč v zámku a ta ženská, která mě tu před třemi vteřinami zabouchla, mě vyprovodila s tím, že si mám počkat na rodiče a s nimi odejít domů. Snažila jsem se jí vysvětlit, že s nimi nebydlím, ale asi po patnácti sekundách mi došlo, že se s ní nemá cenu hádat.
​
Moje matka se přiřítila na stanici jako tornádo. Černý kabát za ní vlál a podpatky jejích vysokých kožených kozaček ostře klaply, kdykoli se dotkly podlahy. Hodila po mně takový ten pohled, tohle si ještě vyřídíme holčičko, a zamířila rovnou za detektivem, která se pořád dohadovala s tím blondýnem a menší světlovlasou holkou, která mi byla sakra povědomá, asi tak v mém věku. Vypadalo to docela divně, protože blondýnovi bylo podle odhadu asi tak dvacet a detektivovi nemohlo být víc než třicet.
​
Moje máma vedle nich zastavila tak prudce, že toho kluka málem praštila svou vybledle zrzavou kšticí do obličeje. Detektiv Harperová se otočila nejdřív na mě, pak na mámu, a nakonec na blondýna a tu holku která podezřele vypadala jako jeho sestra.

„Vypadněte." Nařídila jim. On se otočil a s pohrdavým úšklebkem na rtech odešel. Ta holka protočila panenky, jako by se účastnila závodů v oční gymnastice. „Williame, čekej!" Křikla a rozběhla se s nasupeným výrazem za ním. Pak detektiv vzala mámu za rukáv a odtáhla si ji stranou. Vypadalo to, že se ty dvě znají. Kdybych tehdy jen věděla, do čeho se to naši namočili.
​​Po několika minutách přišel táta. Neuvědomila jsem si, jak moc mi chyběl za tu dobu, co jsem ho neviděla. Vzal mě do medvědího objetí, které jsem mu s velkou radostí oplatila. Když se odtáhl, usmál se na mě, ale jeho obvykle veselé hnědé oči vypadaly ustaraně. Není divu, když jeho nejstarší dcera je svědek vraždy.
​Když říkám nejstarší, tak myslím nejstarší ze tří sourozenců. Mám bratra a sestru. Dvojčata. Postrachy všeho, co se jim postaví do cesty. Jmenují se Maya a Thomas. Jsou o rok mladší než já, ale Thomas je o pár centimetrů vyšší. Oba mají kaštanově hnědé vlasy a světle hnědé oči. Já jsem zrzka se zelenýma očima. Kdybych neřekla, že jsme příbuzní, nikdo by si to nemyslel.
​„Jak ti je?" Zeptal se táta.
​„Na to, co jsem viděla? Docela dobře. Myslím. Nevím."
​„Bude to v pořádku. Jen ji nenaštvi, ano?"
​„O čem to..." Ostrý zvuk podpatků, blížící se naším směrem, mi připomněl, že mám před sebou dnes večer ještě dost peprný rozhovor s tornádem jménem Anne Clarková.
Rozhovor s mou mámou se nijak nelišil od toho, kdy jsem seděla ve výslechové místnosti a detektiv se ze mě snažila vypáčit všechny drobnosti okolo vraždy toho muže. Až na to, že máma křičela. Hodně. Vsadím se, že ji museli slyšet i sousedé. Nakonec se, z mě neznámého důvodu rozbrečela a zamkla se v ložnici. Pustila tam jen tátu.
Dlouho do noci jsem je slyšela mluvit. Mluvili o lidech, o kterých jsem nikdy předtím neslyšela. Keerthi. Diana, Connor. Lara a Aiden. Padla ale i jména, která jsem důvěrně znala. Ross, Allison, María. Simon.
Olivia.
Při zvuku jejího jména mi naskočila husí kůže.