Sio - Velkolepá cesta

Prolog

„Pověz, vědmo, budu mít potomka?" ptá se čaroděj vědmy, která se jen začne smát nad jeho hloupou otázkou. „Oh, ano, budeš mít, avšak pozor si dej, ta, která je ti věrná, věrnou nebude ti, až dítě narodí se ti." řekla s pobaveným hlasem. 

„Co tím sakra myslíš?" ptá se rozzuřeně čaroděj. Vědma k němu vzhlédne a říká „I když jsi vládce zlých, stejně nic nevidíš. Pokud nic nevidíš, není divu, že mi nerozumíš.".

„Přestaň mluvit v hádankách a řekni mi, co vidíš!" káže čaroděj. Vědmě se na tváři objeví veliký úsměv, který spíše připomíná úšklebek, a poté praví „Dítě budeš míti, to však nemění nic na tom, že bude mocnější než ty. Toto dítě přinese spásu, ale pro tebe, přinese jen zkázu." dořekla vědma s velkým úsměvem na tváři, neboť věděla, že říká pravdu, ale že čaroděj je tak zaslepen touhou po odpovědích a moci, že jejím slovům nerozumí.

„Možná mluvíš pravdu, ale já ti nerozumím! Ani naši předci by ti nerozuměli, na tož ti ohavní lidi!" vznesl vztekle, lačníc po odpovědích. „Jak jsem již řekla, jsi zaslepen, tvé srdce nezná lásku, která by ti oči otevřela, a tím tě zachránila od tvého pádu." dořekla vědma a pohlédla na svou křišťálovou kouli, kterou před sebou měla položenou, a ze které četla budoucnost.

„Začni mluvit tak, aby to dávalo smysl, nebo tě vyhostím ze svého království!" vyhrožoval čaroděj. Vědma se nad jeho výhružkou rozesmála, vstala, vzala svou kouli a vydala se ke dveřím od její chaty.

„Inu učiň tak, ale v ničem ti to nepomůže, čaroději! Jsi jen malou figurkou v porovnání s budoucností!" řekla, se smíchem otevřela dveře od chatrče a šla pryč.