Ztraceni v moři

18. Chovatel hadů

Ředitelka Roklová pozvala Adama na druhý den do ZOO. Adam doufal, že nepotká Sid dřív, než dojde k schůzce. Měl štěstí, když ale procházel info centrem, všem okamžitě spadla brada. Vůbec nic se tu na první pohled nezměnilo, Uhlířová stála za pultem a Mína byla jako vždy u stánku s kávou. Ani jedna se nezmohla na slovo a když zmizel v horním patře, obě po sobě s překvapením koukly. A ani ne o pár vteřin později se objevila Sid. Vypadala, že se probudila s dobrou náladu, jako vždy se ale moc neusmívala. V ruce nesla nějaké papíry, které ještě za chůze zběžně kontrolovala.
"Ahoj holky," pozdravila, když kolem nich procházela na ředitelství.
"Ahoj, Sid, asi Ti musím něco říct, než půjdeš nahoru," zastavila ji Mína, Sid jí ale přerušila: "Omlouvám se, Míno, ale vážně spěchám, řekneš mi to pak," odpověděla ledabyle a vydala se do kanceláře. Mína s Uhlířovou se vyděšeně ohlédly jedna na druhou a oběma bylo jasné, že se schyluje k pořádné bouři. Sid si to zamířila rovnou k Adélce. Zaklepala na dveře kanceláře paní ředitelky a vešla dovnitř.
"Omlouvám se, paní ředitelko, jen nesu podklady k výzkumu," Sid nezvedla vůbec hlavu. Zatímco mluvila, šla rovnou ke dveřím po pravici ředitelky a celou dobu koukala právě do těch podkladů, které šla odevzdat. Nevšimla si proto Adama, který seděl po levici paní ředitelky. Ten přestal dýchat, sotva jí spatřil.
"Jistě, Sidonie Anno," řekla Roklová a vyděšeně se podívala na Adama, který se nezmohl na slovo. Sid zaklepala na dveře a v Adamovi hrklo. Vybavila se mu okamžitě vzpomínka na to, jak ho oslovovala, když spolu byli ještě šťastní.
"Ady, můžu dál? To jsem já Sid," řekla a když slyšela souhlas, vešla dovnitř. Dveře nechala otevřené a postavila se čelem k Adélce, takže jí viděl z profilu. Roklová pozorovala Adama, který koukal jen na Sid.
"Krásné dobré ráno," pozdravila Adélku vesele.
"Dobré, Ty naše úspěšná šéf zooložko, máš pro mě ty podklady k výzkumu?" Zeptala se jí Adéla. Adam Sid zkoumal pohledem. Strašně se změnila. Vlasy měla na krátko ostříhané, sotva sahaly po její ramena. Měla je úhledně vyžehlené tak, že perfektně lemovaly její obličej - vypadala jakoby právě přišla od kadeřnice. Bylo zjevné, že o peníze nouzi neměla, asi byla pravděpodobně opět dotovaná rodinou. Na sobě měla černou elegantní sukni s bílým úzkým páskem, bílé tílko s černými růžemi na hrudi, přes něj černé sako a červené lodičky, prostě dokonale ladila. Další změnou byly brýle, které měla na nose s červeno černými obroučky.
"Jojo, ale taky nesu špatnou zprávu ohledně chovatele hadů. Opět...," odpověděla Sid.
"To snad ne!?" Řekla Adéla otráveně.
"Jop, vyrazila jsem ho," vysvětlila Sid jednoduše a hodila jí naštvaně podklady na stůl: "byl úplně marnej."
"To jsou podle Tebe od odchodu Haďáka všichni, Sid!" Řekla jí Adéla trochu naštvaně.
"Za prvé nemluv přede mnou o tom... člověku..." slovo 'člověku' dost nenávistně zdůraznila: "A za druhé nemůžu za to, že je dneska takovej problém sehnat chovatele hadů, který by aspoň trochu splňoval podmínky pracovní smlouvy. Vždyť mi sem najímáte samý nespolehlivý debily, který viděly africký hady leda tak na obrázku!"
"No dobře, klid, Sid. Něco možná budeme mít, ale nejsem si jistá, že z toho budeš nadšená," řekla Adéla.
"Bezva, takže další neschopný ucho," ulevila si Sid, do rozhovoru ale vstoupil ten blbec Albert, který akorát dorazil, a protože zaslechl její hlas, přišel k nim jako vždy otravovat.
"Ale ale ale," řekl zrovna a arogantně se opřel o rám dveří: "koho pak to tu máme? Není to naše Sidonie hrající si na chudou osiřelou Aničku, se kterou nevydržel ani ten ubožák Haďák, který si prostě jen užil, udělal jí dítě a pak zdrhnul a nechal jí tu bez chlapa? Jaký je to pocit, když víš, že pro něj nejsi dost dobrá?" Útočil na ní urážlivě, opřel se rukama o stůl a přiblížil se obličejem k jejímu, aby nepřišla o jediné jeho slovo: "Ani ty blbý prachy se mu na Tobě nelíbily a nepřipoutaly ho k Tobě, ty chudinko naše maličká!?" Sid jen stála se založenýma rukama na hrudi a mračila se na něj. Když to Adam slyšel, měl sto chutí tam vtrhnout a rozbít mu hubu. Tenhle její zamračený pohled ale znal, znamenalo to, že za chvíli přejde do útoku a taky, že jo.
"No... zatímco Ty ses ke mě přisál jak pijavice hned, co? Ty odpornej zlatokope," zaútočila Sid, Albert se na ní ale vrhnul, chytil jí surově za loket a zle se na ní podíval: "Neprovokuj mě!" Zasyčel na ní, zatímco se mu Sid snažila vytrhnout.
"Hej, nech jí bejt!!!" Zařvala na něj Adéla a když se Albert arogantně podíval do strany a spatřil naštvaně se zvedajícího Adama, okamžitě Sid pustil. Adélka se posměšně ušklíbla.
"Vidíš, Áďo, je to zbabělec, já to říkám pořád," řekla Sid sebejistě a podívala se na Alberta: "A k té chudince: na rozdíl od Tebe jsem miliardářka, navíc jsem úspěšná šéf zooložka žijící v nejdražší vile ve městě, zatímco Ty si pořád tam, kde jsi, protože navíc prostě nemáš. A to čím jsi, za to vděčíš rodičům, já jsem to dokázala vlastním úsilím. Možná jsem chudinka, ale pořád jsem víc než Ty. Protože jsi obyčejná nula, za kterou všechno zařídí tatínek. Jsi prostě jen ubohý slabý článek velkého řetězce rodiny Polákových. Prostě nikdo!!"
Adéla se posměšně uchechtla a Sid se vítězoslavně usmívala. Albert k ní naposledy přistoupil a začal vyhrožovat: "Tak tohle Ti nedaruju, tyhle urážky Ti vrátím. Ty budeš ještě škemrat, abych se k Tobě vrátil a postaral se o Tebe i toho Tvýho spratka, uvidíš?" Sid to vůbec nevyvedlo z míry: "Na to si opravdu ráda počkám," odpověděla mu klidně. Albert na to už nic neřekl, sebral se a odešel.
"Že ho to pořád baví," řekla Sid a opřela se rukama o židli před ní.
Adélka pokrčila rameny: "Proč si prostě někoho nenajdeš? Pak se ho jednou provždy zbavíš," Sid se na ní nechápavě podívala.
"Myslím to vážně," pokračovala Áďa: "Ty si přece můžeš vybírat. Podívej se na sebe, Sid. Jsi mladá, krásná, úspěšná, máš nádherný dítě. Jsi bohatá dědička. Nemyslíš, že je čas, mrknout se Erice po nějakým tom tatínkovi?"
"Tak to ani náhodou. Já žiju pouze pro svou dceru!! Adam mi bohatě stačil! Já s chlapama na dobro skončila," řekla Sid rázně, čímž debatu ukončila, sebrala svou kabelku ze židle a chtěla se otočit k odchodu opět přes ředitelčinu kancelář, Roklová se ale rychle zvedla, přivřela dveře a stoupla si do nich tak, aby Sid nespatřila Haďáka.
"Můžete jít přes pana inženýra Brázdu, prosím? Mám tu jednání," řekla jí a Sid za mírného brblání odešla druhým směrem.