Rozloučila jsem se s Lyrií a nastoupila jsem do tramvaje a jela jsem domů, po cestě jsem přemýšlela, docela mě tohle zasáhlo, až teď jsem si začínala uvědomovat že jsem poslední svého druhu, poslední z rodu draků, dračích lidí a musím své tajemství uchránit.

Další dny jsme se moc s Lyrií nebavily ale pak jsme spolu dostali domácí úkol - vypracovat prezentaci na dávné titány, dávní titáni jsou prý lidi co ve válce kdysi bojovali ve válkách a dostávali od bohů když šli do války dary, díky kterým měli překonat všechny boje a války, ovšem tento dar dostal každý titán až poté co zvládnul první boj bez jakékoli zbraně či obrany, musel dokázat že je toho daru hoden.

Když jsme prezentaci dodělali a já zašla udělat sobě a Lyrii čaj, když jsem se vrátila do svého pokoje, viděla jsem jak Lyria drží knížku s dračím obalem, sakra šlo o mou dračí knihu která se dědí z generace na generaci.

V tu chvíli jsem ztuhla, položila jsem čaje na poličku a vzala si od Lyrie tu knížku.

"Hej co tak vyvádíš"?

Krutopřísně jsem se na ni podívala, pak jsem sklopila hlavu a snažila se z toho nějak vykroutit

"Promiň jen tahle knížka je pro mě strašně moc důležitá, patřila mému pradědečkovi který věřil v draky a předává se z generace na generaci, je moc důležitá".

"Aha promiň, ale ty obrázky jsou jako opravdové že, jako kdyby to byla fotka".

"Jo to vypadají", podívala jsem se na fotku byli na ní dva zelení draci a jeden černý a bílý, moje matka s mým otcem a Croganus se svojí družkou Fairou.

"No už je docela pozdě, nespěcháš domů"?

"Jo no vidíš, v 19:00 mi jede tramvaj a je 18:55 musím jít, zatím ahoj", řekla a vyletěla z mého bytu jak spěchala.

"Ahoj", zakřičela jsem ještě na ní ale pak jsem se podívala zpátky na tu knížku a nějakou dobu si v ní ještě četla, byly tam informace o našem druhu, o dracích, o nádherných bytostech co brázdí vzduch, dokud se nás ovšem lidé nerozhodli vyhubit, přitom nevíme proč, nikomu nic neděláme, vždyť draci jsou tu přece od toho aby dohlíželi na koloběh života.

Lidé ale udělají cokoliv aby dostali to co chtějí, na to jsem nezapomněla a ani nikdy nezapomenu.

Proto jsem se měla v následujících dnech obzvlášť na pozoru a radši jsem se držela ve stínech než abych se ukazovala před lidmi na veřejnosti. Uběhlo pár dní ale stále jsem se měla na pozoru.

Po asi měsíci, když se pomalu blížil konec školního roku, se ale stalo to že mě naštval jeden spolužák a když naštvete draka je těžké to udržet, jsme mírumilovní ale když jde o rodinu nebo nadávky na vás dokážete se bránit a někdy je to až nemožné v lidské podobě udržet.

Chci tím říct že když se opravdu naštveme v naší lidské podobě můžeme se i vzteky proměnit v draka a věřte mi že to by nebylo před lidmi ve škole zrovna dobré.

Nevím co mě to popadlo, ten kluk urážel Lyriu, najednou jsem pevně věděla že je to moje kamarádka přitom donedávna jsem si tím nebyla tak jistá. Měla jsem co dělat abych se udržela

"Tak co ty se bavíš s Lyrií, jo"? "Tak to jsi pěkná blbka, kdo by se s ní bavil". "Vždyť je to hnusná namyšlená kráva co si myslí že si zaslouží něčí přátelství"!

"Takhle o ní mluvit nebudeš", vykřikla jsem.

"Ty jsi taky pěkná kurva, obě jste stejné".

To už ve mě můj vnitřní drak doslova řval.

Odpálkovala jsem ho slovy

"S kreténama se nebavím" a utekla jsem na záchod, kde jsem to vydýchávala a snažila se draka uvnitř sebe uklidnit, což se mi po delší chvíli i podařilo.

Srdce drakaWhere stories live. Discover now