Popletené pohádky [slash] ✓

Aladin & džin (Aladin)

Počet slov: 400

„Džine, mým druhým přáním je stát se nejmocnějším černokněžníkem na světě!" Jafar třel lampu, zatímco svému sluhovi zadával úkol.

„Jak si přejete, můj pane." Kývl džin a rozvířil kolem sebe rukama vzduch, načež se v namodralých vírech kolem Jafara obemkla čarovná lana a vynesla jej ke stropu. Do rukou se mu vrátila hadí hůl, na níž rudé oči zlověstně jiskřily, připravené potrestat ty, kdo se jeho pánovi odvážili vzepřít.

Džin se úzkostně nadechl, když hleděl na to, jakou zkázu opět natropil. Celý život byl nucen posluhovat lidem, jako je Jafar a nemohl udělat nic, aby to zastavil. Svět je plný těch, kteří touží po slávě a moci – vždy se najdou tací.

Zatímco si sultán Jafar užíval své nové moci, zahlédl džin, jak se kdosi přikrádá k lampě, jež stála na podstavci za černokněžníkovými zády.

Nezdálo se mu to. Byl tu, živý a zdravý. Aladin!

Džin se mu chystal naznačit, aby nepodnikal neuvážené kroky, když vtom se zničehonic mladý tulák rozeběhl k lampě a nebýt otravného papouška, hlídajícího vzácný předmět svým ostřížím zrakem, dostal by se k ní včas. Takto ho Jafarovo mocné kouzlo přikovalo na místě bez možnosti se pohnout z místa.

„Ale, ale –" hůl jednou jedinkrát klepla o zem a mladík náhle klečel před černokněžníkem.

„Ne," džin se rozmáchl rukou do prázdna, v očích prosbu o shovívavost k mladému muži, kterého měl nyní jeho pán ve své moci.

„Aladin, je to tak? Otravný kluk, co se plete do věcí, kterým nerozumí." Dvakrát pootočil holí a hadí oči se rudě rozzářily. V silných křečích, s jekotem zaraženým v plicích, se černovlásek svinul na zem do zauzlovaného klubka, z očí mu vytryskly slzy a v uších mu nepřirozeně hlasitě hučelo.

Jafar s neskrývanou radostí pozoroval trápení svého soka, který se mu v bolestech plazil u nohou. „Jaké to je, přijít o ty, které máš rád? O matku, otce, svou milou –" poukázal na princeznu, která klečela u svého vysíleného otce.

„Propusť ho!" zakřičel džin a obranářsky klesl před Aladina, čímž zrušil Jafarovo kouzlo.

„Jak se opovažuješ, ty slouho?! Sloužíš mě!" vycenil vztekle zuby černokněžník.

„Aladinovi neublížíš. Ne, dokud jsem tady." Ohlédl se po chlapci, který nabíral ztracený dech.

„D-džine, co to dě-děláš?" sípal.

„Jsem loajální svému pánovi." To bylo jediné, co podotkl, než zavlnil prsty a shodil na zem lampu přímo před tuláka. „A tím jsi ty, hochu." Opět porušil pravidla, avšak nyní věděl, že jeho zásah nezůstane bez potrestání.