Béčkovej film | ONC 2022

Scéna osmá

„No… ale tuším,“ zasmál se Robertův nevítaný zákazník.

„Jenže já netuším, jestli vy náhodou netušíte špatně,“ trval na svém Roberta a dál muži odpíral své zboží.

„Já tuším, že tušíte, že tuším správně.“

„A já tuším, že nemáte tušení, jestli tuším správně, že vy tušíte správně,“ odsekl Robert vztekle.

„A já zase tuším, že- Ach jo… tohle je směšný. Prodáte mi tu mařenu, nebo ne?“ povzdechl si muž a konečně přerušil tu konverzaci, která se začínala nebezpečné točit v kruzích.

„Jo… jasně,“ řekl Robert už mírněji, neboť byl muži vděčný, že je oba vysvobodil ze slovní přestřelky, která se s trochou smůly mohla natáhnout na několik hodin.

Podal mu tedy malý balíček trávy, kterých u sebe vždy nosil několik pro případy jako tento, a zeptal se s falešnou empatií obchodníka, který nechce působit jako úplný vydřiduch, poté, co přiměl svého obchodního partnera, aby se krví podškrábl na nějaké velice nevýhodné smlouvě: „Těžkej den?“

„To ani nemáte tušení!“ zazoufal si muž a strčil si trávu do přední kapsy u zpráchnivělého saka, „Představte si, že se celej měsíc pachtíte s vymýšlením naprosto geniální divadelní hry a investoři pak řeknou, že vám to nebudou financovat, protože je to, cituji, ‚Dílo ďáblovo‘.“

„To je pech…“ zamumlal Robert automaticky, aniž by přemýšlel nad tím, co mu ten neúspěšný spisovatel vyprávěl.

Ale pak mu to v hlavě docvaklo a on konečně našel odpověď na svou otázku.

Doprava…

Robert tedy neotálel a sebevědomě se vydal cestou, odkud přišel ten odmítnutý divadelní impresário.

A tak, ze strachu, že by mohlo jeho nového zaměstnavatele dlouhé čekání rozčílit, se Robert vydal směrem ke své spáse, aniž by dbal toho, že nedostal zaplaceno za tu trávu.

Koneckonců to byla Lordova tráva a tomu už k ničemu nebyla.

Když byl tedy Robert nasměrován do správné ulice, netrvalo dlouho, než došel k budově, kterou hledal.

Poté, co prošel dlouhou grafitovými malůvkami a zbloudilými psy překypující ulicí, stanul konečně před svým cílem, kterým byla deset pater vysoká moderní budova, jež v sousedství chátrajících paneláků vypadala jako lilie na kompostu.

To byla ta záhadná budova, v níž zasedali nemilosrdní investoři, kteří dokázali jedním slovem rozcupovat sny umělců na malé kousíčky a vyhodit je z desátého patra dolů na ulici, kde se bezcílně potulovali odmítnutí režiséři, spisovatelé a jiní nešťastníci.

Robert tedy měl jednu útěchu- ten člověk, se kterým se tady chtěl setkat, nemohl být v žádném případě tím nejkrutějším mužem v domě, na sadistické choutky investorů ani mafiánský boss neměl.

Rozhlédl se tedy po malém parkovišti ležícím nedaleko budovy a když s úlevou spatřil, že zde není Láďův černý Mercedes, rozhodl se, že raději počká uvnitř budovy ve vstupní hale, aby ho náhodou nějaký z těch umělců, který zde oplakával své zbořené sny, nepožádal o jeho služby.

Uvnitř to sice nebylo o moc lepší, také se to zde hemžilo lidmi, kteří vypadali, že i jen jedno špatně zvolené slovo by je přimělo skočit ze střechy této proklaté budovy, ale byli buď příliš nervózní z nadcházející schůzky nebo ještě příliš šokováni nedávným odmítnutím, takže nikdo neměl na žádné nelegální obchody ani pomyšlení.

A tak mohl Robert v klidu čekat, dokud se před budovou neobjeví krásný černý Mercedes jeho budoucího zaměstnavatele a on nebude konečně moct sejmout ze svých ramen to hrozné břemeno nejistoty.

Jenže namísto Ládi dorazil na schůzku s investory někdo zcela jiný, kterého Robert moc dobře znal.

Arnošt a Lola.

V tu chvíli Robert vůbec neuvažoval nad tím, z jakého důvodu se zde Lordův vrah promenáduje s jeho nejlepší klientkou. Stačilo mu vidět rozčílený výraz v Arnoštově tváři a hned ho přešla chuť si s ním promluvit o svém dalším kariérním postupu.

Nikdy, a to je skutečně léty ověřené pravidlo, nikdy neobtěžujte nervózního zločince, pokud vás nedělí neprůstřelné sklo.

A v tu chvíli Robert dostal možnost zkusit si onu improvizovanou volbu založenou na osobnosti daného člověka. Tohle už nebylo o tom, zda půjde doprava nebo doleva. Tuto situaci mohl bez obav zanechat v rukou své primitivní lidské přirozenosti.

A tak co udělal Robert? Pozdravil Arnošta, nebo sklopil hlavu a dělal mrtvého brouka?

Ani jedno.

Hystericky se zvedl ze své židle, odstrčil stranou jednoho plačícího choreografa, kterému investoři zrovna zamítli projekt s názvem ‚Sněhurka a pět zelených mimozemšťanů‘, a zapadl do nejbližších dveří.

Naštěstí pro Roberta to nebyla ani kancelář žádného nevrlého údržbáře ani dámské toalety, nýbrž pánská koupelna.

Co už pro něj ale bylo horší, je, že nám odhalil ke kterému typu osobnosti patřil.

Jenže zase na druhou stranu, naštěstí neměl Robert téměř žádnou hrdost. Byl jedním z těch lidí, kteří pro záchranu svého života a pohodlí bez váhání obětují to, co je dělalo alespoň trochu přijatelnými.

Proto Robert neměl vůbec žádné výhrady k tomu krčit se na záchodech jako šváb pod skříní a klíčovou dírkou u dveří sledovat, zda Arnošt už konečně odešel.

1315 slov