Béčkovej film | ONC 2022

Scéna sedmá

Ne, nastoupil do zcela jiného taxíku, ke zcela jinému řidiči, který měl však čirou náhodou stejný názor na pletení se do života svým zákazníkům. Jeho morálka byla však rozšířena o důležitý dodatek: ‚Dyž mi dáte stovku navíc, nemam žádnej problém se sledováním toho černýho žihadla.‘

A naštěstí pro taxikáře, pan Tichý nerad nosil v peněžence drobné, takže byla cena ke spokojenosti obou stran stanovena na pět tisíc korun.

Taxikář pak zapojil všechnu svou řidičskou dovednost a úspěšně prokličkoval hustou pražskou dopravou, aniž by ztratil z dohledu luxusní Mercedes, který se poněkud váhavě kodrcal na straně silnice a vždy téměř zajel až na chodník, když kolem projížděla tramvaj.

Nakonec tento podivný dvouvozový konvoj dojel do svého cíle… který se panu Tichému vůbec nelíbil.

Jeho auto totiž zabočilo do slepé uličky, na jejímž konci stál dům, v němž bydlel jeho obávaný nadřízený.

Pouhá vzpomínka na to, jak ho Lord vymáchal v akvárku, kde se rozkládalo mrtvé tělo jedovatého hada, panu Tichému vzala všechnu odvahu a vůli potrestat ty smělé kriminálníky nehledě na jeho vlastní bezpečí.

Vždyť to vlastně nemuselo být hned. Komu uškodí, když na ně počká ve vedlejší ulici a došlápne si na ně někde jinde? Vždyť tady bydleli lidé, jak by k tomu přišli oni, kdyby se v jejich blízkosti stala vražda?

Ne, radši si s nimi srovná účty na nějakém neobydleném skladišti, na staveništi, nebo podobném místě, ale ne proto, že by byl zbabělec, to v žádném případě, on je jen ohleduplný k civilistům.

Tak pan Tichý vtisknul do ruky taxikáře další fialovou pětitisícovku a požádal ho, aby zastavil u kraje a čekal, dokud se před nimi zase neobjeví černý Mercedes.

A co udělal taxikář? Souhlasil. Co by udělal jiného?

A tak, zatímco se pan Tichý utábořil za rohem ulice, přecházel Arnošt neklidně po bytě a dělal něco, co by ho doteď ani v těch nejšílenějších snech nenapadlo- modlil se, aby jeho pološílený bodyguard s kufříkem plným smrtících zbraní přišel co nejdřív a zbavil ho té odporně zapáchající mrtvoly, která ležela uprostřed obýváku jeho souseda.

A poprvé v životě mu štěstí přálo a osud se mu rozhodl dopřát alespoň toho děsivého sociopata s nebezpečným kufříkem.

Jakmile uslyšel zaklepání na dveře, docupital Arnošt na chodbu, bez váhání otevřel a téměř Láďu štěstím objal.

„Leží uprostřed obýváku. Všude je spousta krve… zvládnete to?“

„Da. Žádný problém,“ odvětil Láďa, jako by to pro něj byl jen dalším den v práci, který se ničím nelišil od těch ostatních… protože to pro něj zkrátka skutečně byl jen další den v práci.

Jen další den. Jen další práce. Jen další mrtvola.

Když však viděl to tělo, které se rozvalovalo pod akvárkem s labužnicky mlaskajícími piraňami, a jeho podezření se potvrdilo, byl dokonce i sebevědomý, vyrovnaný Láďa na chvíli šokem beze slov.

Bylo zvláštní vidět toho, kdo ho několikrát málem utopil v akvárku, tak brutálně zavražděného.

Lordův obličej už sice spíš neexistoval než existoval, ale Láďa nikdy nemohl zapomenout na ty ruce, které ho tolikrát držely za krk a tlačily mu hlavu pod vodu.

Ale to u bylo dávno… přesně před čtyřmi lety. Teď tady měl nějakou práci. Jaký by mělo smysl vzpomínat na starého zaměstnavatele?

Láďa se tedy obrátil k Arnoštovi se svým neměnným klidným výrazem a řekl: „Považujte to za zařízené. Můžete na celou záležitost zapomenout, já už se postarám o to, aby na tohoto muže zapomněl i zbytek světa. Můžete jít a já zatím…“

Láďa však nedopověděl větu, neboť se zrovna v tu chvíli do pokoje přiřítila Lola s kouřícím jointem mezi zuby a zvolala: „Arnošte! Zlato, jak ráda tě zase vidím!“

„Zatraceně, Lola! Něgavaril jsem snad, že máš počkat na chodbě?!“ Odsekl Láďa vztekle. Několik dlouhých let ho nic a nikdo nedokázalo rozčílit jako tahle ženská. Jistým způsobem ho to i přitahovalo… ale teď měl nějakou práci a neměl čas se zabývat jejími hloupostmi!

„Já nejsem žádnej pes, vole! Nebudu čekat na chodbě a doufat, že si mě tam zase jednou vyzvedneš!“ odsekla Lola a trochu nejistě se domotala až k Arnoštovi.

Napůl bezvládná se mu pak pověsila na krk a zašeptala: „Jsem tak ráda, že tě vidím… můj bodyguard je na mě zlej… ty mi ale pomůžeš, že jo?“

„Lolo,“ řekl Arnošt otráveně, „Ty jsi úplně sjetá.“

„Možná trochu…“ zachichotala se Lola.

„A uvědomuješ si, že máme asi za hodinu a půl schůzku s investory, na které musíš být… a musíš na ní být při smyslech?“ řekl Arnošt trpělivě, ač mu bylo jasné, že jeho slova nic nezmůžou. Teď už šlo jen o to, aby neztratil tvář a nevyšel z této situace jako úplný ubožák.

„Já vím…“ fňukala Lola a obrátila k Arnoštovi provinilý pohled, „Byla jsem zlobivá… moc zlobivá holka. Potrestáš mě?“

„Ano, to teda jo,“ řekl Arnošt s povzdechem, „Donutím tě sedět dvě hodiny na schůzce s investory. Tak jdeme. Hybaj! Auto nemám, takže musíme jít metrem a jestli tam chceme být včas měli bychom vyrazit hned.“

S těmito slovy Arnošt vystrkal Lolu z pokoje a v duchu děkoval všem božstvům za to, že byla Lola moc zdrogovaná na to, aby si všimla Lordovy mrtvoly.

Pak hodil ještě letmý pohled na Láďu, který si už otvíral svůj tajemný kufřík, a řekl unaveně: „Až to tady doděláte, přijďte na tu adresu, kam jste původně měl zavézt Lolu, je to vysoká skleněná budova, budeme v zasedačce v desátém patře, sekretářka vás pak nasměruje. Budu potřebovat, abyste pak Lolu zase odvezl. Já na ni nemám nervy…“

„Samozřejmě…“ řekl Láďa zamyšleně, aniž by odhlédl od Lordovy mrtvoly.

„Fajn,“ odvětil Arnošt znepokojeně a zavřel za sebou dveře.

Rozhodně nepotřeboval vidět to, co se tam teď bude dít.

1453 slov