Vlkodlačice ✔️[Dokončeno]

16.

Anička:

Když jsem se chystala do školy a měla jsem chvíli času, tak jsem dočetla posledních pár stran.

Uslyšela jsem krátké zatroubení, vyběhla jsem z domu, nakrmila zvířata a šla.

„Ahoj.“ Řekl šťastně. „Nazdar.“

Nasedla jsem a jeli jsme.

~~~

Spolužáci i učitelé vzadu na parkovišti si už docela zvykli, že s nimi jezdíme...

Když jsem si všechno schovala do skříňky, tak jsem šla za skříňky za Tayem.

(Tak trochu pro představu😅. Kreslit moc neumím a akorát je to mnohem větší... Aby se tam vlezla celá škola.)

Když jsem tam přišla kluci odešli. Co jim všem pořád je?

„Na. Byla to super knížka, sice nějaké menší části byly dětinské, ale jinak fajn.“ Řekla jsem a podala mu knihu.

„Vážně se ti to líbilo?“ Zeptá se nedůvěřivě. „Ano. Proč?“ „Protože jsi první a jediný člověk co to četl.... A tu knihu... Jsem psal já.... A bylo mi možná třináct.“ Zčervenal studem.

„Hmmm. Myslím, že kdyby jsme to možná trochu vylepšili, tak by se to mohlo prodávat a to hodně.“ „Vážně?“ „Jo.“ Tím jsme domluvili a já šla do třídy.

Potkalo mě nemilé překvapení.

Má a Verčina lavice byla prázdná. Seděla se Sajuškou.

„Co se stalo?“ Zeptám se jich nechápavě. „Nic. Jenom musíme probrat něco co nesmíš vědět...“ Řekla sklesle Sára.

Já si jen povzdychla a sedla si na svoji židli.

Po chvilce vešel Tay. „Proč nesedíš s Verčou?“ Zeptal se nechápavě stejně jako já předtím. „To kdybych věděla...“ Bezradně si povzdychnu.

Cítila jsem, že mi to chtějí říct a nechtějí mi to tajit, že je to užírá, ale já vím, že ony vždy drží slib a umí sakra dobře udržet tajemství.

Neměla jsem dobrý pocit, že sedím sama, protože Verča téměř nikdy nechyběla a když jo, tak jsem seděla se Sajou.

Zřejmě si mého neklidu všimli i další lidé. „Ha, sní už se nikdo nebaví, ha se to té mrše vymstilo, no konečně bude Tay jenom můj.“ Řekla se smíchem Elisabeth a poslední tři slova řekla skoro neslyšně.