Cruel Desert

3.

Jel jsem už několik dní. Pomalu mi docházelo pití. Já i můj kůň jsme byli unavení. 

Jeli jsme ještě několik hodin a konečně se před námi objevilo menší jezírko. Bylo ve dvou třetinách mojí cesty k druhému městu.

Naplnil jsem zásoby, dal napít mému koni a konečně se umyl. Začínalo se stmívat, tak jsem se rozhodl tady přespat. 

Ráno jsem se vydal znovu na cestu. Poušť se tu měnila ve skály. Nechtěl jsem jet údolím. Radši jsem zůstával nahoře, a viděl na stezku pode mnou. 

Jel jsem ještě pár dní, když jsem u cesty pode mnou zaslechl hlasy. Vzdálil jsem se od okraje a sesedl z koně. Obvázal jsem mu kopyta látkou, aby tolik neklapala a nezanechávála stopy. 

Když se hlasy zvýšili, zastavil jsem a čekal, až se přiblíží. Koně jsem nechal dál, aby nebyl vidět, kdyby se náhodou dívali nahoru. Přiblížil jsem se k okraji a sledoval, kdo tam dole je.

Spatřil jsem kolem dvanácti jezdců. Deset mužů a dvě ženy. Jedna v dražších šatech, druhá celá v bílém. 

Měla si taky vzít jednoduché a tyhle si převléct, až by byla u nás. Když je někdo potká, může je přepadnout. Kdyby vypadali jako obyčejní poutníci, nechali by je být nebo by si vzali jen vodu a jídlo.

Taky jsou slyšet, jak si povídají. Mně to pomohlo, ale to i dalším lidem. Nedivím se, že jsme tak rychle získali jejich území, vůbec neví, co mají dělat. Od ní si opravdu radit nenechám.

Zůstával jsem několik desítek metrů od nich, ale tak, abych je neztratil z dohledu. Tady je to jednoduché, ale v poušti to bude horší. 

Musel jsem pravidelně zastavovat, protože měli velbloudy a jeli pomalu. Začínal jsem je i tak dohánět.