Cruel Desert

2.

Právě jsme měli oběd, když k nám přijel posel se zprávou od našeho nového vládce.

Předal ho mému otci a odešel se služebnými. 

,, Co tam je?" zeptala se má matka s obavami. Chvíli neodpovídal, pak se na mě podíval. ,, Naše dcera má budoucnost. Má se vdát za Arwana." ,, Já si ho nevezmu." ,, Nebuď hloupá, zabije nás, ale ty můžeš žít," řekla mi matka. ,, Prosím, nedělejte to. On mě zabije." ,, Zemřeš teď nebo až potom. Máš možnost žít dýl než my," řekl naštvaně otec. ,, Nebude to život, ale pomalá smrt." ,,Tak se modli, ať tě zabije poušť ještě před tím, než dorazíš do města."

Nevěřícně jsem se na něj podívala. Vždyť ví, co je to zač. On nemůže být člověk. Je to chodící smrt a já se za něj mám vdát. Radši zemřu tady, než sama v cizím městě s člověkem bez citů.

,, Běž se přichystat, zítra vyrazíš na cestu."

Uklonila jsem se a šla do svého pokoje. V ruce jsem držela nůž a přemýšlela, jestli se mám zabít. 

Nechci být jeho ženou. Ale když se teď zabiju, on zabije rodiče. Pomalu a bolestivě. Teď to snad udělá rychle. Třeba ho dokážu přemluvit, aby je nechal na živu. O tom jsem dost pochybovala, zázrak bude, když přežiju další rok. Ale zkusit to můžu. Když se teď zabiju, nikomu nepomůžu. 

Sbalila jsem si nejdůležitější věci a šla se projít ven. Možná tady jsem naposledy, tak se chci se všemi rozloučit.

Byla jsem pryč zbytek dne, přišla jsem na večeři, a pak šla spát. Uklidňovalo mě, že cesta bude trvat dlouhou dobu. S tím jsem usnula.

Brzy ráno jsme se vydali na cestu. Jelo se mnou několik jezdců a má osobní služebná.

Doufám, že jí nic neudělá, až dorazím do Persepolis. Nechtěla jsem, aby jela s námi, ale ona na tom trvala. Byla mladá a já se bála, že jí někdo zneužije.