Přátelé ticha a tmy

XLIII. Banda idiotů

Ethanovi zrudl obličej, ale na Danteho se zamračil.

Dante už se však postavil na nohy a kousek odstoupil. Už se netvářil tak vychytrale. „Promiň, já... dneska fakt nevím, co dělám." Otočil se k němu zády a zakryl si dlaní pusu.

Laila ho však od učitelského stolu zaujatě sledovala. S úsměvem zavrtěla hlavou. „Já jsem tušila, že jsi na kluky."

„Já nejsem na kluky!" ohradil se rozpálený Dante. „Já jen... já..." sklopil hlavu. „Vždycky se mi líbily jen holky, jasný? Vždycky jen holky. Jenže Ethan..."

I ten už se zvedal ze země a zvláštně se ušklíbl. „To jsem vážně tak neodolatelný?"

Dante na něj vrhl zlostný pohled. „Nejsi! Jsi strašný sobec a pořád se jen vytahuješ!"

Ethan se však dále usmíval. „Já vím. Proto se ti líbím, co?"

Dante vztekle zavrčel.

Ethan se k němu blížil po malých krůčcích a těsně před ním se zastavil. Prohrábl Dantemu vlasy; díval se mu do očí. Pak oběma rukama chytil jeho tvář a možná z vlastní zvědavosti, nebo taky z rozpustilosti, která ho dneska ovládala, zamířil k Danteho rtům. Ethan byl zvyklý líbat jen dívky, ale už dlouho věděl, že jen s tím se nemohl spokojit.

Když se odtáhl, Dante na něj hleděl zvědavýma očima. Ani Ethan se od něj v té chvíli nedokázal odtrhnout. Ale ve třídě nebyli sami.

„To jsem to zase dopadla," povzdechla si Laila a seskočila ze stolu. Vydala se ven z učebny, jenže na půlce cesty ji oba chytili každý za jednu ruku. Laila chvíli stála na místě. Pak se na ně otočila. „Hele, já o tohle nemám zájem."

Ethan se na ni tázavě zahledel. „Ale sama jsi říkala, že si dneska můžeme dělat, co chceme."

„Tví rodiče by z toho asi neměli moc radost," ušklíbl se Dante.

Laila chvíli zamyšleně hleděla do prázdna. Ale potom se pro sebe uchechtla. „Pravda. Byli by tak moc zklamání, kdyby věděli, co dneska vyvádím." A zrovna tahle myšlenka ji nabádala, aby je zklamala ještě více. Pod slabým vlivem alkoholu si říkala, že si to její rodiče zaslouží. A ona taky.

Jenže než se ti tři stihli kdovíjak rozvášnit, do dveří vtrhla Ember. „Tak tady jste!" řekla udýchaně.

Laila s Dantem se na ni zvláštně podívali a odstoupili od sebe, Ethan taky a nervózně si prohrábl vlasy.

To se však vedle Ember ukázal i Nio. „Viděli jste někde Alonsa?" Obličej už měl umytý, i když mu u nosu zůstalo trochu zaschlé krve. A měl krev i na saku a košili, protože z tama tak jednoduše vymít nešla.

„Co se ti stalo?" zeptal se Ethan.

Nio naštvaně zavrčel. „To je jedno. Tak viděli jste Alonsa nebo ne?"

Všichni tři zavrtěli hlavou.

Nio praštil pěstí do stěny. „Sakra," zamumlal si pro sebe.

Laila se tázavě podívala na Ember. „Co se vůbec stalo?"

„Já přesně nevím, ale... Alonsa prý odvedla ředitelka."

„Cože?" Ani Dante z toho neměl dobrý pocit. „Kam ho odvedla?"

„Kdybychom to věděli, tak asi neběháme po škole, ne?" odpověděla frustrovaně Ember. Pak se otočila na hnědovláska. „Nio..."

„Jestli se mu něco stane, bude to moje vina," mumlal si pro sebe nepřítomně.

„Nio." Ember mu položila ruku na rameno a on se na ni konečně podíval. „Pomůžem ti, ano?"

„Přesně tak," přidala se odhodlaně Laila. Před očima jí proběhly vzpomínky na ukřičenou a vyděšenou Tristu. Ne, nikdo nechtěl, aby to znova dopadlo takhle. Museli jen doufat, že Alonso bude silnější.

I Ethan s Dantem si vyměnili pohledy.

„Takže jdeme prohledávat školu?" zeptal se Dante.

„Tu už jsme víceméně prohledali," řekla nervózně Ember. „Zbývá jen ředitelna a... sklepení. A pak místnosti, které byly zamčené, ale já mám pocit..."

„Tak jdeme," Laila se vydala vpřed. Prošla kolem Nia s Ember do chodby. „Nebudeme ztrácet čas," řekla odhodlaně.

I ostatní vyběhli na chodbu. Ale po chvíli se jim nějak... začaly motat kroky a... bylo složitější a složitější běžet dále.

„Proč se ta chodba..." Ember nejistě zamžourala před sebe. „Proč se ty schody vlní?" Promnula si oči, ale stále pociťovala malátnost.

I Dante se mračil na stěnu. „Ty obrazy... mluví."

Nio se snažil jít dále, i když ho tělo přestávalo poslouchat. Natáhl ruku před sebe. „Alonso..." Jak se díval na svou ruku, připadalo mu, že se zároveň s chodbou protahuje někam do dálky, až mohla být klidně kilometr před ním. Hrábl před sebe, nechtěl to vzdávat. „Alonso..." Ale hlava se mu zatočila natolik, že se vyvrátil na zem, aniž by si to uvědomoval.

I Laila už dřímala na podlaze a neměla ponětí o světě. Vedle ní si lehla Ember, která se ještě něčemu smála, jako by na té chodbě bylo něco vtipného. Dante se opřel o stěnu a sjel dolů.

A Ethan, který se jako poslední jakž-takž držel na nohou, se zaposlouchal do ticha. „Slyšíte?" zumlal nesrozumitelně. „Hudba ze sálu... Nehraje." Vyvrátil se na zem vedle Ember a zůstal nehybně ležet jako všichni ostatní.