Béčkovej film | ONC 2022

Scéna pátá

S úlevou si Robert položil hlavu na opěradlo a nechal příjemné letní slunce, aby vymazalo z jeho mysli všechny hrůzné obavy, jež v něm dokázalo vzbudit pár fotek.

Ti zlomyslní šprýmaři! Takhle ho ještě nikdy příjímací řízení na pracovní pozici nevyděsilo! Ale teď, když se trochu uklidnil, vlastně mu to lichotilo… ale to bylo tak všechno, co s tím mohl dělat. Robert nebyl žádný kariérní zločinec, neměl velké ambice, šlo mu jen o peníze a těch měl u Lorda vždy dost, tak proč se zaplétat do nějaké války gangů?

Ne, na jeho místě se nabízelo jediné rozumné řešení. Půjde za Lordem a poví mu, co se stalo. Tak to bude nejlepší. Vyjasní se to hned na začátku a vyhne se všemu tomu mafiánskému chaosu, který alespoň v kriminálních filmech vždy nastal, když zločinecký zaměstnanec dělal něco za zády svého šéfa.

V tomhle byl Robert navzdory tomu, jaké samolibé báchorky si nalhával ohledně těch fotek, vlastně docela chytrý. Zločinci většinou umírali, protože se mocnějším nebo méně zásadovějším zločincům pletli do cesty. No, Robert se rozhodně nikomu do cesty plést nechtěl a pracoval pro toho, který, jak věřil, ho bude vždy schopen před ostatními kriminálníky ochránit.

Houby v tu chvíli věděl, že právě Lord byl ten, kdo pro něj představoval největší hrozbu a že kdyby na to došlo, byla by mu Lordova ochranářská ruka proti ostatním zločincům platná asi jako mrtvému zimník. Vždyť on sám se nedokázal ochránit ani před svými vlastními domácími mazlíčky…

Robert však v tu chvíli netušil, jak bezútěšně jeho nadřízený skončil. To věděl jen Arnošt. A ten netušil, jak s touto informací naložit…

Arnošt už asi pět minut s otevřenou pusou zíral na Lordův piraňami ohlodaný obličej a doufal v jediné… že se každou chvíli probudí a zasměje se tomu, jaká blbost se mu to zdála.

Ale tohle byla realita a Arnošt se s tím pro své vlastní dobro musel smířit.

Tak se Arnošt zhluboka nadechl a skrčil se k zemi blíž k Lordovu nehybnému tělu.

V tu chvíli byl poprvé v životě vděčný za povolání béčkového režiséra. Kdyby neměl bohaté zkušenosti s podobnými nechutnostmi z práce, nejspíš by omdlel a upadl do té kaše masa a kostí, která ještě před chvílí bývala lidskou tváří.

Se znechuceným šklebem na rtech popadl tu urputnou piraň za ocas, odtrhl ji z Lordova krku a vhodil zpět do akvárka, kde pokračovala ve spokojeném přežvykování Lordova tučného masa.

Pak si Arnošt ztrápeně povzdechl a posadil se zpět do křesla u konferenčního stolku. Jedním loknutím vyprázdnil sklenku rumu a stříbrným šátkem, který před ním ležel, si otřel chladný pot z čela.

Teprve teď mohl začít přemýšlet, co s touto nešťastnou situací udělá.

Takže… jednu věc si ujasníme rovnou. Možná je to ta první možnost, která vás zákona dbalé lidi napadá, ale ne, volat policii rozhodně nepřicházelo v úvahu. Arnošt sice nebyl vyloženě zločinec, ale svatoušek to taky nebyl. Měl menší zpoždění s placením nájmu a nikdy si moc nedělal hlavu s daněmi, když vyhrál nějaké peníze u rulety. A Arnošt si byl jistý, že kdyby policie začala rozsáhleji smrt Lorda vyšetřovat a náhodou by zabrousili i do jeho minulosti, donutili by ho zaplatit za ty své malicherné hříchy. A to si Arnošt nemohl dovolit, žádné prachy už mu nezbyly.

Třeba by ho dokonce obvinili z vraždy! Sice by pro to neměli žádné důkazy, ale když někoho nedopatřením sežerou piraně, je ten chudák, který toho byl svědkem, vždy tím nejpříhodnějším obviněným. Kdyby měl vyšetřující policista zrovna špatný den, mohl by to na něj zcela bez problémů svést.