Královna krve | ONC 2022

Prolog

Jeho hruď byla pokryta ledovým potem. Ten se mísil se třpytkami a dalšímu tělními tekutinami, o nichž Phoenix raději nepřemýšlel. Stejně tak neuvažoval o rozkoši, která se mu rozlévala žilami a jako jediná zůstala připomínkou aktu, z nějž právě unikl. Nedovolil své mysli sklouznout ke vzpomínkám na mužské ruce hladící jeho boky, ani na pouta kolem svých kotníků nebo na chuť cizích úst a jejich jed.

Opřel se vysílenými pažemi o umyvadlo. Neodvážil se pohlédnout do zrcadla. Místo toho se zaměřil na tekoucí vodu, jež mu proklouzávala mezi prsty a ochlazovala rozpálenou kůži. Zároveň odnášela pocit nečistoty, který na něm ulpěl. Chrstl si trochu na obličej. Otřel si zbytky líčení pálící jej v zarudlých očích.

Cítil se trochu lépe, ač se mu stále zvedal žaludek. Nechtěl jít zpátky. Nemohl na sebe znovu vzít sako odhalující celou jeho hruď ani uplé kalhoty, odkrývající víc než by sám chtěl.

S povzdechem si rukama prohrábl zplihlé vlasy. Jejich ohnivý odstín ostře konstrastoval s jeho pobledlým obličejem. Měl by si opravit líčení, nanést nové třpytky a možná se osprchovat. Pro dalšího zákazníka musel být čistý. Dokonalý. Nádherný mladý muž nabízející náruč rozkoše. Tak musel vypadat.

Na dveře koupelny někdo zaklepal.

Phoenix se otočil právě včas, aby se pohledem s střetl s černovlasým mužem, jehož tělo bylo bezchybné. Pevné svaly rýsující se mu pod koženými popruhy se leskly ve světle neonů, jimiž místnost byla osvětlena.

„Pán na tebe čeká," oznámil mu temný hlas, do nějž se promítl příkaz.

Chlapec přikývl. „Budu u něj za chvilku, musím se připravit."

Muž se na něj zamračil. „Tak sebou hoď, děvko."

S těmito slovy zmizel z koupelny, čímž Phoenixe zanechal o samotě. Oddechl si. Pod kůží se mu však skrývalo napětí. Netušil, jak dlouho tohle ještě vydrží. Nevěděl, jak dlouho dokáže hrát tuhle hru. Kdysi po tomhle toužil. Kdysi si přál oddávat se rozkoši a rauši, jenže teď netoužil po ničem jiném, než dostat šanci uprchnout a vrátit se zpět.

Rozhodl se o tom nepřemýšlet. Zaměřil se na svůj odraz v zrcadle, který pomalu získával zase svůj šarm. Protáhl si oči linkami, jež doplnil o lesk na rty zvlněné do sebevědomého úšklebku. Tohle byl on. Phoenix. Děvka. Vyvolený.

Jako by snad jeho slova přivolala nějakou vyšší moc, dveře se rozletěly a dovnitř vnikli po zuby ozbrojení strážci s křídly přitaženými k tělu. Nemusel před nimi hrát žádné divadlo. Věděl, proč sem přišli a koho hledali. Nedopřál jim tu radost, a tak se tvářil znuděně. Pozoroval velitele strážců, který se k němu prodral a stanul před ním.

„Váš otec má pro vás práci, Vyvolený," oznámil plavovlasý muž, na nějž se Phoenix usmál.