Béčkovej film | ONC 2022

Scéna druhá

Tadadam tadadam tim tim…

Tadadam tadadam tim tim…

Otravné vyzvánění mobilního telefonu vtáhlo romantickou duši pana Tichého zpět do velmi nepoetické reality.

Tak zpět do služby…

„Ano?“ ohlásil se pan Tichý do mobilu.

„Hotovo?“ otázal se ho stroze ochraptělý hlas jeho šéfa.

„Ano,“ odvětil pan Tichý sklesle. Ty jednoslovné odpovědi ho zabíjely. Když musel pořád dokola opakovat jenom ‚ano‘ nebo ‚ne‘ málem si přál být v pozici svých obětí.

„Tak za mnou hned přijeď. Mám pro tebe dalšího,“ řekl šéf pana Tichého tak, jako by si objednával maso v řeznictví. Poteče kvůli němu trocha krve, ale prasata přece nikdo litovat nebude, ne?

„Ano,“ zopakoval pan Tichý to slovo, které mu drásalo duši více než kulka tělo nějaké z jeho obětí.

A tím byl hovor u konce. Pan Tichý se tedy zcela neslyšně, jak se na někoho s jeho přezdívkou slušelo, vytratil z místa činu a nastoupil do svého luxusního černého Mercedesu… no jo, nějaké výhody ta práce nájemného vraha přece jen měla.

Asi o hodinu později, kolem sedmé hodiny ranní, zaparkoval pan Tichý velmi způsobně a opatrně před bytovým domem, kde bydlel jeho nadřízený. Když vystoupil, ujistil se nejprve, že stojí na místě, kde je povoleno parkovat, a zaplatil u opodál stojícího parkovacího automatu. Sice byl zločinec, ale věřil, že nějaká pravidla jsou přeci jen pro správný chod společnosti nutná… a taky by vypadal jako blbec, kdyby ho po tolika úspěšných vraždách dostali za nějaké nesrovnalosti v účtech za parkování. Pan Tichý měl dosud u policie čistý rejstřík a chtěl, aby to tak co nejdéle zůstalo.

Než vystoupil z auta, zkontroloval si v zrcátku svůj účes. Preciznost a uhlazenost se v této branži cenily.

Všechno horšího než dokonalé se trestalo smrtí…

Pan Tichý pak vyskočil ze svého nablýskaného černého auta, které mu v jeho chmurné náladě občas připadalo jako pohřebák (možná proto, že už v tom skutečně i pár mrtvol vezl, ale nekažme si poetickou chvíli) a zamířil do třetího patra staré bytovky, jež se před ním tyčila.

Zvenčí to byl zcela obyčejný řadový dům. Kdo by tipoval, že v jeho zdech přebývá místní zločinecký král?

No, možná někdo přece. Když slyšeli sousedé z jeho bytu v šest ráno v neděli burácet rockovou hudbu a nešli si stěžovat, museli něco tušit.

Pan Tichý bez váhání zaklepal na ty dveře, jež se pro něj za těch pár let služby staly tím, čím jsou pro vojína dveře generálovy pracovny.

On byl taky přece jen voják.

To si musel stále opakovat.

Byl jen voják. Jen voják.

Kdyby neměl ani tuto malou útěchu, jeho svědomí by všechnu tu tíhu neuneslo.

„Dále!“ houkl na něj zevnitř ochraptělý hlas jeho šéfa, sedmapadesátiletého tělnatého pána, kterému se v zločineckém podsvětí přezdívalo Lord.

Lord vypadal trochu jako takový laskavý strejda, který vás v dětství učí jezdit na kole a v pubertě vám dává rady ohledně svádění dívek, ale nenechte se zmást vzhledem. Tento veselý strýček nechal bratra… ne, tak bych to říkat neměla. Musím se přidržet oficiální zprávy ze soudu. Jeho bratr i s celou svou rodinou nešťastnou náhodou uhořeli ve svém domě, který bez jakéhokoliv vnějšího přičinění vzplanul z důvodu zkratu v kabelech, takže všechnu vinu slíznul elektrikář. Tak rozhodl soudce… ale nutno dodat, že až potom, co mu Lord velmi názorně předvedl, že ani jeho vlastní dům není ohnivzdorný.