Přátelé ticha a tmy

IX. Housle

„Ale ve tvém podání to znělo skvěle," ujistil ho Nio.

Alonso si ho znova zvláštně prohlédl. Pak housle odložil stranou. „A co ty? Taky máš přece housle."

„Ne... ne, já neskládám," pousmál se Nio. „Ale občas píšu básničky, krátké povídky... nebo haiku."

„Haiku? To neznám."

„Je to docela nový termín, i když to vzniklo už v sedmnáctém století. Je to z Japonské literatury."

„To zní zajímavě. Jak to vypadá?“

Nio se zamyslel. „Popravdě sám moc nevím, jestli to dělám správně, ale mohlo by to znít třeba takto:
V šeru noci,
housle hrají tvou píseň...
líbezné tóny."

Alonso se pousmál. „Takže je to takové... zachycení okamžiku?"

Nio přikývl.

„To se mi líbí.“ Chvíli Nia pozoroval, jako by se snažil vyčíst více z jeho tváře.

„Je v tom o slabiky,“ pokračoval Nio, „to je asi to zásadní pravidlo. První řádek jich má pět, druhý sedm a třetí zase pět." Na chvíli se zamyslel. „Ale dost o haiku. Co ty, proč tě rodiče poslali na tuhle školu?"

Alonso se zarazil, trochu překvapený z téhle otázky, ale pak se zvláštně pousmál. Slezl z postele a posadil se na koberec naproti Nia. Zády se opřel o trám postele. „Máma mě sem neposlala jen tak. Vybojoval jsem si to. Jsem jeden z těch, co si nemusí platit pobyt, protože jsem se sem dostal kvůli dobrým známkám. Asi víš o výběrových programech."

Nio na něj chvíli překvapeně zíral. „To je... wow. Máš můj obdiv."

Alonso děkovně přikývl, ale odvrátil pohled. Díval se na žlutá světýlka a zamyšleně si odhrnul za ucho pramínek černých vlasů. Pak si opřel ruku o koleno a podíval se zpátky na Nia. „Taky na tebe mám otázku. Vždycky tě naštve, když tě někdo osloví celým jménem...“

„Jo, nesnáším to," zabručel Nio.

„Máš k tomu nějaký důvod, nebo to tak bylo vždycky?"

Nio zamyšleně zvedl hlavu ke stropu, po kterém se táhly světelné fleky od světýlek. „Ne, nebylo to tak vždycky," řekl slabším tónem. „Asi za to může hlavně jeden člověk, ale to není nic důležitého," zakryl své trápení úsměvem.

Alonso to prokoukl, ale dále už ho nevyslýchal. Najednou se mu na tváři objevil úsměv, který působil trochu nebezpečně. Posunul se blíže k Niovi. „Už jsi slyšel o stínochodcich, že jo?"

„Několikrát," povzdechl si Nio. „Neříkej mi, že na to snad věříš."

„O to ani nejde, jestli na ně věříš, nebo ne. Ale zajímá mě to, tyhle věci. Slyšel jsi i o přízracích?"

„Přízracích?" Nio si byl jistý, že nic neslyšel, ale připomnělo mu to tu věc v okně, kterou dneska zahlédl. Stejně však zavrtěl hlavou.

„Nevadí. Taky jsou tu prý múzy, ale o těch se moc nemluví. To jsou tři hlavní pověstné bytosti, co obývají areál Ahearnovy Akademie. Pokud teda nepočítám Arachmortdese, ale to je zase jiný případ. Víš, na co jsem přišel?"

Nio zavrtěl hlavou.

„Každé z těch tří působí jen na jeden z lidských smyslů. Stínochodce nemůžeš vidět ani slyšet, ale ucítíš jejich dotek, když tě zatáhnou za oblečení. Přízraky zase můžeš zahlédnout, ale nikdy se jich nedotkneš. A múzy... ty prý nemají žádnou konkrétní podobu. Zaslechneš jen jejich hlas, když ti našeptávají melodii písně, slova k básničce, nebo ti třeba přinesou nápad."

Nio na něj zamyšleně hleděl a přemýšlel, jak se k tomuhle vlastně dostali.

„Ale to všechno jsou samozřejmě jen povídačky," dodal s tajemným úsměvem Alonso.

„Lépe, aby to tak zůstalo,“ ušklíbl se Nio. Pak se podíval na hodinky, na které ve špatném osvětlení pokoje skoro neviděl. „Asi bych se měl vrátit zpátky."

„To už je tolik? Promiň, jestli jsem tě zbytečně zdržoval."

„Ne, to je v pořádku. Bylo to fajn," usmál se na něj Nio, ale už se zvedal k odchodu.

Alonso ho doprovodil ke dveřím. Když je však otevřel, na chodbě už byla tma. „Ou," řekl tiše, „vážně je pozdě."

Nio unaveně zívl. „Divím se, že se tvůj spolubydlící ještě nevrátil.“ Zároveň však zaslechl klučičí hlasy z patra pod nimi. Takže někteří stejně ještě ponocují.

„Hezké sny," popřál mu Alonso.

Nio se hořce ušklíbl, i když to ve tmě nebylo vidět. „Díky." Hezké sny však moc často nemíval.

Tiše se vydal do chodby, opatrně našlapoval a posunoval ruku po stěně, aby poznal, kdy nahmatáme kliku svého pokoje. Najednou ho však něco chytilo za nohavici.

Nio se zamračil. „Alonso, nech mě-" Neznámá síla ho strhla k zemi. Z překvapení ani nestihl vykřiknout, ale když ho to začalo táhnout po podlaze směrem ke schodům, začal sebou házet. „Nech toho! Tohle není vtipný!" rozléhal se jeho křik chodbou, ale ta věc ho akorát táhla pryč rychleji.

Z druhé strany přibíhaly rychlé kroky a do Niova obličeje zazářilo světlo mobilu. Zakryl si rukou oči, ale v tu chvíli se konečně zastavil na místě. Jestli ho něco před chvílí drželo, teď už to bylo pryč.

Nio zvedl pohled na kluka, co před ním držel rozsvícený mobil. „A-Alonso..." Roztřásl se mu hlas. „Co to sakra bylo? Někdo mě chytil..."

„Je pryč, neboj." Natáhl k němu ruku a Nio ji rychle sevřel. Pak mu Alonso pomohl na nohy. Na tváři měl stále ten vážný výraz a rozhlížel se okolo, i když kromě světla z jeho mobilu byla na chodbě naprostá tma. „Takže je to tak, jak jsem si myslel..." mumlal si ve tmě pro sebe.

„Cože?"

Alonso mu položil ruku na rameno. „Nio," podíval se mu do očí, „myslím, že to nejsou jenom povídačky."