Vidím to jinak

Vady

Becka

V New Yorku je 7 hodin ráno a Becka právě jde ze své oblíbené pekárny. V ulicích už se začíná probouzet hluk aut, jak lidé opouštějí své domovy a spěchají do práce. Oproti tomu, jak New York po ránu většinou odporně smrdí všemi těmi plyny a výpary z aut, dnes je to jiné. Celou noc pršelo a Becka si užívá čerstvou vůni deště v lehkém ranním vánku, který si pohrává s jejími blonďatými vlasy.

Takže, já jsem Becka. Becka Reinhardtová. Je mi 28 a žiju nudnej Newyorkskej život se svým nudným Newyorkským klukem. Jsem redaktorka časopisu "In The Clouds", typickým časopisu dnešní doby, o technologii, módě, zdravim jídle a o miliónech dalších kravin. Studovala jsem na univerzitě v Ohiu. Tam jsem se i vyrůstala, bylo by zajímavý, kdybych teď řekla, že moje máma je alkoholička, táta feťák a násilník, ale ne, říkala jsem, že mám nudnej život.

Moji rodiče jsou ve skutečnosti moc fajn, pořád žijou v Ohiu, kousek za Daytonem, v našem rodiným domě. Bílým, dřevěným, jako všechny ostatní s vlajkou u dveří. Máma Candice, je psycholožka, teď má svojí ordinaci, ale dřív, než jsem se narodila, pracovala jako sportovní psycholožka a byla dost uznávaná. Jezdila na mistrovství světa s hokejistama a dokonce pracovala pro jeden klub v NHL, Edmonton, takže žili s tátou dlouho v Kanadě, tam jsem se i narodila. Ale po mým příchodu na svět se rozhodli vrátit do svýho hnízda, Ohia, odtamtud oba jsou. Po mateřský se už máma nechtěla vracet ke stejný práci, protože by musela hodně cestovat, a ona se chtěla věnovat hlavně mně. Takže si založila soukromou ordinaci v Daytonu a věnuje se mladým lidem, který třeba začínají se sportem, nebo procházejí obdobím kdy na ně okolí klade velký nároky nebo jsou přehnaně ambiciózní a pořád chtějí od života něco víc, z čehož potom pramení pocity úzkosti a deprese, protože mají pocit, že to nezvládají. Alespoň tak nějak mi to vysvětlovala.

Táta, oproti mojí nonstop pracující, vášnivý, akční, ambiciózní a ctižádostivý matce je obrovskej pohodář. Má rád svůj klid a chvíle strávený s půllitrem piva před televizí. Poslední dobou se taky vášnivě stará o zahradu, teda spíš o trávu. Náš perfektně zastřiženej, anglickej trávník nesmí být vyšší, než 8 cm, a seká se obden speciální sekačkou. Táta se jmenuje Peter, je mu 64 a pracuje jako pojišťovák. Jo, dělá takovou tu nudnou práci plnou papírů a lidí, co by chtěli pojistit co nejvíc za co nejmíň.

Jejich společný soužití začalo, když bylo mámě třiadvacet. Studovala tehdy klinickou psychologii na Oberlin College a s tátou se potkala v nějakým levným baru. Prej byl tenkrát po těžkým rozchodu a už nechtěl žádnou holku nikdy vidět. Až pak přišla moje máma, která byla prej úplně jiná, jak to všichni clapi říkaj, a už spolu zůstali. Takže táta už nikdy neviděl jinou holku než moji mámu. S dítětem dlouho čekali, protože máma měla slibně rozjetou kariéru a nechtěla se jí jen tak, pro nic za nic vzdát. Narodila jsem se, když bylo mámě 36 a žádný jiný dítě už po mně nepřišlo. I přesto, že byla velká kariéristka, workoholička, což je doteď, a dítě nikdy nechtěla, dala mi všechno, co jsem potřebovala a milovala mě, jako má máma milovat svoji dceru. K dítěti se nechala přemluvit hlavně kvůli tátovi, milovala ho a nechtěla o něj přijít, takže nakonec svolila. Ani se svatbou to táta neměl jednoduchý, mámu dokopal k oltáři až když mi bylo 15, ale stálo to za to. Byla to nejkrásnější svatba v mým životě. Hezčí snad už bude jenom ta moje, jestli si mě teda někdo vezme.

Říkala jsem taky, že píšu pro časopis "In The Clouds", což jako začátek pro redaktora není vůbec špatný, ale jednou bych se chtěla dostat třeba do Timesů, nebo psát pro nějakej velkej časopis, nebo pracovat pro nějakou velkou televizi, třeba BBC nebo CNN. I kdyby se to ale nepovedlo, do třiceti chci vypadnout z "Cloudu", štve mě to tam už teď, možná tam už ani ty dva roky nevydržím.