My Protector

5. Kapitola

•Lucy POV•
Přišla jsem tam a Wilhemina už tam samozřejmě byla. Ona prostě všude chodí včas. ,,Ahoj." Pozdravila jsem ji trochu stydlivě. ,,Ahoj. To je pro tebe." Dala mi krásnou kytici fialových květin. Poděkovala jsem jí. ,,Sedni si." Posadila jsem se naproti ní a ona ke mně posunula šálek. ,,Dovolila jsem si ti už objednat kávu." Usrkla jsem ze své kávy. ,,Tak co mi potřebuješ říct?" Byla nervózní o tom nebylo pochyb, což bylo divné protože ona není normálně nervózní. ,,Můžeš být v klidu." Chytila jsem ji za ruku, kterou měla položenou na stole. ,,Nechci aby ses cítila nějak nepříjemně ale musím ti to říct... Něco k tobě cítím. Vyvoláváš ve mně city, které jsem k nikomu nikdy necítila." Seděla jsem tam úplně němá. Ona ke mně něco cítí? Ne to nemůže být pravda. Někdo jako ona přece nemůže cítit něco k někomu jako já. ,,Vím zní to nejspíš šíleně když se známe teprv týden...ale věř mi, že to myslím vězně." To byl další fakt znaly jsme se týden, jenomže já k ní cítím to samé. ,,Řekni něco prosím." V očích se jí začaly tvořit slzy, které se snažila rychle zamrkat. ,,Já nevím co." Bylo jediné co jsem mohla říct. ,,Nevíš nebo nechceš?" Řekla chladně. ,,J-já-"-,,Ne to je dobrý nemusíš říkat nic." Z peněženky vytáhla peníze dala je na stůl a dala se k odchodu. V hlavě jsem si dala velkou facku. Proč za ní nejdu. Vždyť cítím to samé. Vzala jsem kytici, peníze dala Tomovi a běžela za Wilheminou.

Rozhlížela jsem se na ulici ale nikde jsem ji neviděla. Sakra přece se nemohla propadnout do země. Pak jsem ji zahlédla. Děkovala jsem bohu, že je zrzka. Na nic jsem nečekala a běžela za ní. U ní najednou zastavilo nějaké černé auto, ona do něj nastoupila a prostě odjela. Vytáhla jsem telefon ze své kapsy a začala jí volat. Nic. Tak jsem jí poslala zprávu.

L:Wilhemino prosím. Zvedni to.
L: Mrzí mě to.
L:Dej mi možnost ti to vysvětlit
L: Prosím

Nic. Prostě vůbec nic. Co mám teď ale dělat? Chtěla jsem zavolat Daně ale ta byla s Chrisem a já jí prostě nemůžu volat kvůli všemu. Stála jsem tam s tou překrásnou kyticí jak blbec.

•Wilhemina POV•
Byla to chyba. Obrovská. Jak jsem si vůbec mohla myslet, že to cítí stejně. Kdybych byla zticha můžu se s ní bavit alespoň jako s kamarádkou. Začal mi zvonit telefon. Byla to ona. Já ji to ale nezvedla. Psala mi. Nereagovala jsem. Dál jsem se utápěla ve svých slzách.

Když jsem dorazila domu hned jsem si šla lehnout nahoru do své postele. Neobtěžovala jsem se ani svléknout. Jen jsem ležela a nechala slzy volně téct.

•Lucy POV•
Přemýšlela jsem co bych asi tak teď mohla dělat. Nenapadlo mě nic lepšího než jít k ní domu. Co mi taky zbývalo když nereagovala na mé zprávy ani hovory.

Aby toho nebylo málo začalo během cesty extrémně pršet. Měla jsem na sobě obyčejné plátěné boty a šaty. Litovala jsem svého zvoleného oblečení. Ale to mě neodradilo od cesty k ní domu.

Přišla jsem tam úplně promočená a zmrzlá na kost. Zazvonila jsem na zvonek u brány a doufala v nějakou odpověď. ,,Ano?" Zazněl její hlas. ,, To jsem já Wilhemino. Otevři prosím." Ticho. Pak se naštěstí brána začala otevírat. Běžela jsem k jejím vstupním dveřím. Ty se ale neotevřely. Začala jsem na ně klepat a prosit ji aby otevřela.  Nakonec otevřela. Stála tam s rudýma a opuchlýma očima, rozmazanou řasenkou. Srdce se mi rozlámalo asi tak na milion kousků když jsem si uvědomila, že jsem to zavinila já. ,,Proč jsi tady? Chceš se mi ještě vysmát?"-,,Ne prosím jen mě vyslechni." Čekala jsem, že mě alepoň pozve dovnitř ale nevadí. ,,Omlouvám se, že jsem ti předtím nic neřekla. Jen jsem tomu nemohla uvěřit...že prostě cítíš to samé jako já. Hrozně mě to mrzí, nechtěla jsem ranit tvoje city." Utřela jsem si slzu, která mi stékala po tváři.

Obě jsme tam stály a jen se dívaly navzájem do očí. Wilhemina se ke mně přiblížila a hladila mě po tváři. Pak se to stalo. Dala mi malou, něžnou pusu na rty. Oddělila naše rty a dívala se na mne, nejspíš se bála mojí reakce. Proto jsem nečekala a políbila ji. Na tohle bych si mohla zvyknout. Jak její baculaté rty krásně pasují do mých. Rukou si mě chtěla chytit za pas ale ucítila mé úplně promoklé šaty. ,,Pojď dovnitř nechci abys byla nemocná." Chytila mě za ruku a vzala dovnitř. Táhla mě někam nahoru po schodech, skončily jsme v jejím pokoji kde mě posadila na její postel. ,,Přinesu ti něco suchého." Seděla jsem tam a jen skenovala své okolí. Bylo to zas do bílo-fialové. Miluju to. Vrátila se s černými kalhotami a fialovou mikinou. ,,Můžeš se jít převléct tam do koupelny." Ukázala na bíle dveře. Poděkovala jsem a šla tam. Sundala jsem si promočené oblečení a oblékla si její, bylo mi to samozřejmě velké ale vonělo to po ní, levandulí. Vrátila jsem se a viděla ji sedět na posteli. ,,Vypadáš v tom roztomile." Usmála jsem se a ona si stoupla ke mně. Hned jsem ji pevně objala okolo pasu. Nejdřív se napnula ale pak se uvolnila a přitiskla si mě blíž. ,,Chci abys tady zůstala a mohly jsme si promluvit." Zašeptala. ,,Já taky ale musím zítra do školy."-,,Pojď si sednou dolu, rozebrat to a pak tě odvezu domu." Přikývla jsem na její hrudi.

Bylo 20h a my jsme pravě seděly v jejím Mercedesu, Wilhemina mě celou cestu držela za ruku. Venku stále pršelo ale teď už mi to nevadilo. ,,Můžu pro tebe zítra přijet?"-,,Kam?" Nevěděla jsem kam míří. ,,Ke škole."-,,To by bylo hezké a milé." Stiskla moji ruku a usmála se.

Před budovou jsme se rozloučily malou pusou. Už teď se nemůžu dočkat až ji zítra uvidím.

991slov
Nebudu lhát ale takhle kapitola se mi fakt líbí a jsem na ní pyšná. Jinak píšu to 1.1. v 1h ráno.💜