𝐃𝐞𝐜𝐢𝐬𝐢𝐨𝐧 | HP FanFiction [POZASTAVENO]

4.

Mířila jsem po točitých schodech k Sovinci a upravovala cestou obálku s dopisem. Rožky byly totiž docela pokrčené a sama jsem moc dobře věděla, jak je na to otec háklivý. Na potížích jsem si teda zakládat nechtěla.

Byla jsem ale natolik zabraná do úpravy rožků, že jsem si nevšimla, jak proti mně někdo jde. A samozřejmě...to skončilo srážkou.

Málem jsem se z těch zatracených schodů skutálela, ale díky Merlinovi se tak nestalo.

„Dávej pozor, kam šlapeš, ty mudlovský šmejde!" zavrčela jsem, přestože mé oči ještě nespatřily toho, kdo se vůbec odvážil do mě takhle vrazit.

„Malfoyová, no jasně, už je mi ten povyk jasný" ozval se naproti mé postavě naprosto klidný hlas.

Promnula jsem si čelo, upravila účes a podívala se před sebe. Byl to nějaký žák z Mrzimoru. Jak úžasné...další chytrolín.

„No dovol? Na to, že jsem Malfoyová, tak ze mě nemáš moc respekt," ucedila jsem povýšeně a vyškrábala se na nohy.

Chlapec se uchechtl. Nejspíš mu mé chování přišlo vtipné nebo prostě neznal jméno Malfoy.

„Měl bych?" cukl mu koutek a prohrábl si rukou vlasy, jež měly barvu hořké čokolády.
Překvapilo mě, že se ptá na tak jednoznačnou otázku, poněvadž jméno Malfoy bylo všemi - až na určité jedince - respektováno.

„Samozřejmě," odkašlala jsem si do pěsti „a teď mi uhni z cesty. Procházím," oznámila jsem významně a doufala, že to ten trouba pochopí.

„Rozbila jsi mi květináč," poukázal hůlkou na rozbitý kus porcelánu a já se musela přemáhat, abych nenakrčila nos
„málem kvůli tobě praskly," mudroval a sehnul se ke květináči.
Zvědavě jsem naklonila hlavu, abych viděla, co tam sbírá. Byla to vajíčka. Stříbrná vajíčka.

„Kvůli mně?" obočí mi vystřelilo nahoru.

„Přesně tak," odpověděl nepřítomně a s největší opatrností je vzal do rukou. Byly čtyři.

„Chceš hrad zamořit líhní krys nebo co?" zkřížila jsem ruce na prsou a znechuceně nakrčila nos. A on se zasmál. Nechápala jsem, co je na tom k popukání.

„Ty se v tomhle nevyznáš co?" zavrtěl hlavou „krysy se nerodí z vajec" podotkl pobaveně a moje tváře se lehce zbarvily dorůžova. Ovšemže jsem věděla, že se krysy nerodí z vajec! Jen...mi to v tu chvíli prostě nedošlo.

„Jsou to vajíčka Okamie. Jejich matka je nemocná, takže se o ně starám a-"

„Okamie!?" vyjekla jsem a ustoupila o schod dolů. Byla to nebezpečná zvířata. Byly dokonce záznamy z ministerstva, že tohle zvíře je schopné odnést i opici a je vysoké patnáct stop!

„Klid," usmál se kluk naproti mě a pohladil jedno vajíčko „jsou neškodní."

Neš-kod-ní!?

„Co jsi sakra zač? Sběratel nebezpečí?" obořila jsem se na něj a vztekle pohodila vlasy. Zamračil se.

„Luis Scamander" zabručel a hůlkou opravil květináč, následně do něj položil vejce a vzal ho do rukou.

„Oh, no jo. Otevřeli jste teď nějakou zahradu ne?" zeptala jsem se, aniž bych věděla proč.
Maličko se pousmál a přikývl.

„Táta na tom pracoval se mnou" pokrčil rameny a přesunul zrak z vajec na mě. Choval se k nim, jako kdyby byl jejich kvočna nebo co!

„Ehm, působivé. Tak já jdu" obešla jsem ho a cítila na svých zádech jeho pohled. Víc už jsem se s ním bavit nechtěla. Zajímavé však bylo, že jsem si ho ve škole nikdy předtím nevšimla.