𝐃𝐞𝐜𝐢𝐬𝐢𝐨𝐧 | HP FanFiction [POZASTAVENO]

3.

„Počkat," zarazil se Draco „proč musí Magnolia do Bradavic? To jste se s otcem pomátli?"

„Dost řečí, Draco" napomenula ho matka a se sepjatýma rukama u sukně nervózně postávala u dveří.

„Ale-"

„Draco, ne" zamumlala jsem a chytla ho za rukáv od košile „já půjdu. Je to mé rozhodnutí, budu v pohodě."

Bratr se netvářil vůbec nadšeně. Spíš vypadal, jako kdyby snědl něco nechutného.
Tolik jsem mu chtěla říct, proč tam musím. Ale před matkou to nešlo.

„Buď na sebe opatrná" zašeptal a uvěznil mě v objetí. Pevně jsem ho sevřela a přes jeho rameno jsem si povšimla, že matce stékají slzy po tváři.

„A otec s tímto souhlasil? Kde vůbec je?" vyptával se Draco a pustil mě. Obrátila jsem oči k podlaze a beze slova odešla z jeho pokoje do svého. Rychle jsem vytáhla kufr zpod postele a roztřeseně na něj ukázala hůlkou.

„Balit."

Mé věci se v mžiku začaly samy od sebe skládat do kufru a já měla zatím čas se upravit. Když už byly mé věci sbaleny, vzala jsem kufr do rukou a otočila se ke dveřím. Leknutím jsem zalapala po dechu. Stála tam matka.

„Miláčku, mrzí mě to" pousmála se smutně a zadržovala slzy.
Bez přemýšlení jsem upustila kufr na zem a utíkala jí do náruče.

„Bude otec v pořádku?" zeptala jsem se. Matka rychle zamrkala řasami a otevřela ústa dokořán.

„Jak o tom víš?"

„Slyšela jsem vás" špitla jsem provinile a omluvně se na ni usmála.
Matka nakrčila obočí a ladným pohybem mi zastrčila pár blond pramínků za ucho.

„Řekl, že bude. A já mu věřím" prohlásila matka a snažila se tím spíš přesvědčit samu sebe než mě. Nechtěla jsem ji déle zdržovat, tedy ne, že by se mi nějak extrémně chtělo do Bradavic, ale dívat se na mou ztrápenou matku mě bolelo.

„Vzkaž otci, že ho mám ráda" povzdychla jsem si a nechala se od ní lehce políbit na čelo.

„Dobře, dávej na sebe pozor, Magnolie. A-"

„Nebav se s mudlovskými šmejdy, já vím, mami" uchechtla jsem se a naposled ji objala. Poté jsem si vzala kufr do ruky a vlezla do domovního krbu.

„Ministerstvo kouzel!" vykřikla jsem a hodila letaxový prášek do krbu. Náhle kolem mě vyšlehly zelené plameny a ticho mého sladkého domova vystřídaly překřikující hlasy kouzelníků.

Jakmile jsem vyšla z krbu, natahovala jsem hlavu přes vysoké postavy kouzelníků a čarodějek, kteří se prodírali mezi sebou.

Potřebovala jsem najít nějakého bystrozora, jenž by byl tak ochotný a doprovodil mě do Bradavic. Není to tak, že bych se bála jít sama, ale na pozemky Bradavic se nedalo přemisťovat.

„Slečna Malfoyová?" ozval se za mými zády úctihodný hlas. Ihned jsem věděla, o koho jde. Silně jsem sevřela pěst okolo madla svého kufru a otočila se tváří v tvář ministrovi kouzel Korneliovi Popletalovi. Tvářil se na mě s obdivem a lehce se přikrčil.
A pak mě něco napadlo.

„Och, pan ministr" zamrkala jsem a nahodila jeden ze svých neodolatelných úsměvů. Popletal se na mě zazubil a začal koktat.

„P-potřebujete něco, slečno? Neposílá vás snad otec, že ne?"

Při zmínce o mém otci si nervózně olízl suché rty. Ušklíbla jsem se. Kdybych tak nutně nemusela do Bradavic, tak bych si z nebožtíka Popletala i vystřelila.

„Vlastně," odmlčela jsem se „otec si přeje, abyste mě odvedl do Bradavic."

Úsměv mu sklouzl ze rtů a nahradil ho zmatený výraz.

„Vy potřebujete do školy? Nejsou náhodou prázdniny?" vyptával se hloupě. Začal mi lézt na nervy.

„Jste tak bystrý, ministře, ale mám k tomu osobní důvody, takže mě tam laskavě odveďte" přikázala jsem ostře a panovačně zvedla bradu.

„O-ovšem, že vezmu," odpověděl mi vyděšeně a polkl „tak mne tedy následujte."

Šla jsem za ním a cesta mě neskutečně nudila. Kdybych byla ministryně kouzel já, tak by půlka personálu šla do kytek. Co je tohle za podnik? Nechápu, jak tu táta může pracovat.

Konečně jsme se zastavili u nějakých dveří, na nichž bylo napsáno OBSAZENO.

„Zde," pokynul ministr ke dveřím „je profesor Brumbál. Počkáte tu na něj a poté se s ním vrátíte do Bradavic."

Zamrkala jsem. S Popletalem bych tu cestu možná přežila, ale s Brumbálem!? To bylo pěkně zlé. Ani k tomu nepřispívala situace, v níž se má rodina teď nacházela. Co kdyby ten dědek něco tušil?

Popletal bez povšimnutí odešel a nechal mě samotnou stát přede dveřmi. Povzdychla jsem si a otřela zpocenou ruku do sukně.

Najednou dveře nepříjemně zavrzaly a vyšel z nich profesor Brumbál. Téměř okamžitě mě zmerčil a nevypadal nijak překvapeně, což mě dost znervóznilo.

„Slečna Malfoyová" kývl uznaně hlavou.

Musela jsem přejít přímo k věci.

„Pane profesore, potřebuji, abyste mě dopravil do Bradavic" konstatovala jsem a nepohodlně se posunula na místě.
Brumbál si mě přeměřil pohledem a přikývl.

„Samozřejmě, slečno. Nemám s tím problém" pokrčil rameny, chytl mě za ruku a v ten moment se mi úplně obrátil žaludek.
Ministerstvo se před mýma očima rozplynulo a brzy jej nahradilo mě velmi známé prostředí. Bradavice.

Trochu jsem se zakymácela, ale naštěstí byl vedle mě stůl, takže jsem se rychle chytla jeho okraje.

„Jste v pořádku?" ptal se Brumbál a na rtech se mu rozlil nepatrný úsměv „vím, že poprvé to může být poněkud nepříjemné, ale zvyknete si."

Zmohla jsem se jen na zakývání hlavou a snažila se dát dohromady. Nemohla jsem se přece zhroutit z nějakého přemisťování!
A ještě k tomu před Brumbálem.
Jedinou pravdu měl v tom, že jsem se přemisťovala poprvé.

„Dobrá, kdybyste něco potřebovala, tak mi dejte vědět. Zatím, nashledanou" usmál se a cestou po chodbě si něco pobrukoval.
Nespokojeně jsem zamručela a loudavým krokem zamířila do sklepení, kde se nacházela kolej Zmijozelu.

Moc studentů jsem cestou ale nepotkala. Pár šestých ročníků z Nebelvíru a Havraspáru, menšinu z Mrzimoru a minimum ze Zmijozelu.
Tím mi tedy došlo, že na koleji mít moc přátel nebudu.

U vstupu na kolej jsem si povzdychla a vyslovila heslo. Vešla jsem dovnitř a zaplavil mě studený vzduch. Nechala jsem si odlevitovat kufr do pokoje a hůlkou rozpálila krb. Ve společenské místnosti bylo vždycky chladno.

„Skvělý" pomyslela jsem si. Byla jsem tu teď sama. Uvažovala jsem nad tím, co bych měla v prvé řadě udělat. Asi pět minut - což mi připadalo jako věčnost - jsem přemýšlela, než mě něco napadlo. Mohla bych napsat dopis domů.

Celá natěšená jsem vyběhla na dívčí kolej a vytáhla z šuplíku zastaralý pergamen. Namočila jsem paví brk do inkoustu a v rychlosti začala psát dopis.

Jakmile jsem měla hotovo, vložila jsem jej do obálky a rozběhla se jako neřízená Zlatonka k Sovinci.

Pokračování příště...

❤️💚