Souhrn různých vymyšleních příběhů v hororvém žánru. Každý z příběhu je jinak napsaní. V každém příběhu vystupují náhodné postavy, a smyšlené charaktery. Žádný z těch to příběhů, není inspirován žádnou skutečnou událostí. Spousta těch to příběhů...
Po skončení mojí školy, chodím každý den cestou, kterou chodím každý den. Dokonalý souhrn této cesty, jsou to koleje, které vedou do města New Bridges až přes Westpool, které končí v Loftu. A já se musím každý den štvát z tak, složitou cestou. Moje denní docházka do školy. Ráno, kdy vstanu z postele krátce před sedmou, se jdu přichystat na svou povinnou školní docházku. Do školy jezdím autobusem, po skončení mojí každodenní školy se, ale musím vydat po těch kolejí a hlídat si strany, aby během těch čtyř kilometrů do mě nenarazil vlak. Zajímavá doba končícího času, končím totiž kolem pěti až čtyř hodin. Takže 16:00 a 17:00. Myslím si, že doba času mi vezme zhruba okolo té hodiny, než dorazím k mému domu ve městě Loft. V našem městě se budou konat úpravy kvůli, kterých je moje docházka domů delší. Navíc tak pozdě, žádné autobusy do mého města už nejezdí. Kolem kolejí je rozsáhlý, hustý les. A když se stmívá v šest hodin k večeru, když je 18:00, tak to není zrovna ideální, abych chodil večer vedle toho lesu. Během té hodiny mám alespoň nějaký ten čas uvažovat o tom našem minulém průzkumu, který jsme v ten, den podnikli. Když my bylo ještě patnáct, já a mojí kamarádi, jsme chodili na různé strašidelné a hrůzu nahánějící místa. Byly to také místa, u kterých byl zákaz vstupu stanoven, před několika lety, až do té doby co po úplném zhroucení přestával platit. Některé byli tak zaklíněné a zarostlé křovinatými keři a stromovým listím, že se k nim nedalo ani přiblížit. Další byli zase úplně rozpadlé a poškozené, že nebylo co prozkoumávat. Tak jsme si v některý den, vybrali ten les. Doufali, jsme, že tam najdeme nějakou polo rozpadlou chalupu nebo stavbu, která by mohla být několik let opušténá. O lese jsme toho moc nevěděli, tak jsme se pokusili o průzkum. Potom nás, napadlo, že tam přespíme, což dopadlo špatně. Nic méně, chtěli jsme tam přespat z důvodu toho, že se v lese dějí nenormální věci. Nevěděli, jsme, že se nachází, jen čtyři kilometry od našeho bydliště. V tom lese jsme zažili takové věci, že jsme se báli snad celý rok a měli jsme strach se k tomu lesu vůbec přiblížit. Jednoho dne jsem se, ale shodli na tom, že do toho lesa půjdeme znova, ale tentokrát jen na okolo, aby nás to nevtáhlo, tak jako minule. Šli jsme totiž do samotné hlubiny lesa. Před stmíváním asi zhruba okolo těch tří hodin jsme se rozhodly, že z lesa půjdeme ven, abychom, tam nakonec k večeru neuvízly a nestratily se. Ale západ slunce, přišel spíše než obvykle. Byli jsme tam tedy dvakrát, jak vyprávím. Vyšli jsme z toho lesa až někdy ve tři ráno. Když jsme, tam byli poprvé vyšli jsme o půlnoci. Byli jsme tam jen chvíli a čas se dvakrát tak zužil a prodloužil, že se nám na jeden malý moment zdálo, že to byla jenom, tak krátká chvíle. Čas na hodinkách od Carla ukazoval 15:00, kdy jsme se, pokusili o zahájení průzkumu v tomto lese. Řekl jsem to jenom svým rodičům a potom už nikomu. Vydali jsme se na jeden z nejvíce děsivých průzkumů v naších životech. Na náš průzkum jsme byli plně vybavení. Vším co bylo potřeba, jednou Erik dostal nápad, že v tom lese přespíme a že bychom mohly vzít Spirit Box pro komunikaci z duchy. Což jsme taky o pár dnů později podnikly. Ale přespání dopadlo špatným koncem jednoho z našich kamarádů. Málem se v tom lese pokusil o sebevraždu skokem do té řeky protékající městem Westpool. Do dnešního dne o tom ví, jenom naše, rodina a policie, nikdy jsme se to neodvážili nikomu říct. Nebo jen poukázat na to, co se Erikovi stalo. Když jsme začínali z, naším průzkumem. Zjistitli jsme, že když jsme tam, vešli po, druhé bylo to horší. A i přes to jsme měly nutkání jít tam znovu. Až na po třetí, kdy jsme se rozhodli, že tam nakonec přespíme. Jsme, zažili stokrát děsivější věci, než které se tam odehrály před tím. Nebyly to jenom, paranormální aktivity, které Karel hned zaznamenával přes svůj detektor nebo přes Spirit Box. Lítali tam, také předměty jako jsou, klacky, listí, dřevo, Kameny. Prakticky všechno hmotného co bylo spojeno z přírodou v lese. Byli, zaznamenány taky silné nad přirozené věci a aktivity. Mezi, které spadalo. Řvaní pištění a ječení neznámo kde, přicházelo to odněkud, kde to prostě začalo a pak skončilo stejně jako hudba nebo reproduktor. Jekot a pištění nepatřilo žádné živé osobě. Nebo zvířeti. Jekot byl slyšen ze všech stran a bylo to čím dál tím více hlasitější a mučivější pro uši. Erik dostal z té hlasitosti záchvat, neovládl se. Potom, vyletěl ze stanu a běžel mezi stromy do neznáma, do té tmy, do lesa. Běželi, jsme za ním, ale nedohnali jsme ho, řítil se jako střela, fakt jako nezastavitelná střela. Byl tam potok přiběhl na okraj jej a říkal, že už to dál nesnese, že mu celou tu dobu někdo našeptával, že to měl utnout na samotném začátku. To co se dělo dál byl jeho konec a já to teď dopovím. Byli jsme předem domluvení. Pět dní, do předu, v sobotu dnes je pátek, čekám u toho lesa na kolejišti na místě srazu. Erik z, Karlem říkali, že přijdou na to místo. Bylo devět hodin ráno, domluva zněla, přesně na devět, většina lidí chodí na sraz s někým později. Přicházejí, vidím Karlovo mávání. „Jsem tu!“ Zavolal jsem na ně. Oba dva k němu přiběhli. „Čau, byla to asi minuta spoždění.“ „V poho, máte vybavení, doufám, že máte i ten stan?“ „Jo, máme u sebe úplně vše, Spirit Box, Stan, Detektor, Baterie....“ „Vzali jsme si všechno potřebné, máme tu i ty speciální svítilny sleduj.“ Erik rozsvítil svou svítilnu, která šla ve dne vidět stejně jako za čistého šera nebo večera. „To je dobrý.“ „No jasně, počkej si, až bude noc, to bude, ale světelná záře.“ Tak jsme se tedy rozhodly, jít do toho lesa. Sešli, jsem koleje, prošli jsme plevel. Až jsme přišli, na začátek lesa. Les byl prohluben tmou a na sto metrů do něj nešlo vidět. „Připraveni hoši?“ „Jo, ze vším všudy“ A vešli do lesa. Začátek sto metrů, zastavili se rozhlíželi se. Byli na prahu tmě, dále byla už jenom tma. Erik vytáhne svítilny a dá je oběma do rukou. Rozsvítí si je, aby byli připraveni na cokoliv, co by se zde mohlo nacházet. „To svítí vážně dobře, vypadá to, že tahle noc nebude tak strašidelná jako ty dvě minulé před tím.“
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Mají namířeno do samotného nitra ještě dále, než byli před tím, do té největší temnoty. Svítí nepřetržitě a dlouze, společně se snaží tvořit svojí trojúhelníkovou formaci. Kterou vymysleli už při prvním průzkumu. Postavili se zády k sobě tak aby svítili do každého rohu, při tom se taky střídali a vyměňovali si své pozice. Erik si vzal ještě náhradní baterie, aby se neocitli v úplném temném hororu. „Tak, to bude asi už střed, Karle podívej se na polohu, v jaké jsme teď části.“ Karel si rozbalil svůj batoh a podíval se do něj, vytáhl si mobil a zapnul si polohu. „Hele ještě dvacet metrů, asi to bude u toho to obrovského pařezu, který je před námi.“ Přišli k pařezu a rozbalili si stan. Jejich cesta trvala zhruba okolo, šesti hodin, mělo by být něco po třetí hodině. „Kluci musíte, ale přiznat, že ten pařez je, ale hnusný, vypadá jako by byl starý několik sta let.“ „Karle nastav si Spirit Box.“ „Jasně, už na tom dělám.“ „Tak, teď si ještě vyměníme baterie do svítilen, aby nám vystačili na východ ven z lesa.“ Vyměnili si baterie. Karel se lekne hučícího zvuku. Z lesa začíná znít houkání sirén, potom následuje dunění takového druhu zvuku, které by ste mohli slyšet ve fabrice nebo továrně. „Slyšíte to, kluci už to, začíná, ten les o nás ví.“ Ze Spirit Boxu vycházejí zvuky podobající se zvukům vody a rackům. Potom chrčí a simuluje zvuky deště a rosy, potom mračna a nakonec bouřky. „Auu, zvoní mi v uších a strašně to piští.“ Erik vyběhne ze stanu. „Ne, kámo stůj nevím, co tam venku na nás číhá.“ Vyběhnou za ním, v lese poletují malé kameny a listí. Potom jde slyšet zvuk potoku s hluk větru. Klacky poletují sem a tam a listí nad jejími hlavy tvoří vzdušné kruhy proudů a poletují z místa na místo. Erik přiběhl k řece, z které je malý spád hluboký pět metrů, hladina vody je jemně klidná. „Eriku stůj, co to děláš.“ „Promiňte mi to kluci.“ „Prominout co?“ „Už do samého začátku mě to sem táhlo, tahle řeka a ten les a toto prostředí našeptávali mi.“
„Eriku, nedělej si, z nás srandu to není vůbec vtipné.“ „Celou tu dobu jsme sem chtěl jít přespat, abych zde skočil, je to totiž jediná možnost jak se odsud dostat.“ „Eriku, neeeeee!“ Erik se otočí, a zhlíží dolů do řeky, už je jen na krajíčku, dolů spadlo pár kousku hlíny. Od jeho sebe vyděšeného pohled se podívá před sebe, roztáhne své paže napříč větru. Zavře sví oči a volným pádem dva metry nakonec vzlétne. Vítr ho unáší nad zemí a on poletuje, letí na konec lesa. Kamarádi za ním běží celý udýchaní. Do toho lesa, kde jsme byli, už asi před čtyřmi lety. Jsme od té doby nikdy nevkročili. Erik byl převezen do nemocnice do Westpoolu. Vítr ho odnesl až na kolejiště. Zavolali jsem mu záchranou službu. Byl krátkou dobu v kómatu. Naštěstí vše dopadlo dobře a nikomu se nic nestalo. Takovou věc už nikdy nepodniknem. Na nějakou dobu to byl jeho konec. A nebo to mohl být, jeho opravdový konec, kdyby tam tenkrát spadl a utopil se.
