Horific Stories Short 1 (CZ)

První Kapitola Nádraží Vlaková Toaleta

Pokaždé, když jsem chtěl, jet tím samým vlakem se mi děli divné věci. Jen kdyby to nedopadlo, tak jak to dopadlo. Bylo ráno 4.5 11:20 a měl jsem jít do práce na odpolední směnu. Zase to bylo to stejné číslo vlaku Ond4215. Proč muselo stát znova ve stejnou. Hodinu a minutu možná i ve stejnou sekundu dokonce i v tu samou setinu. Vlak přijíždí k nástupišti ¾ vlevo od nádražní budovy. Stojím a sleduji vše, co se kolem mě hýbe, abych na to nedoplatil, tak jako před tím. Rozhlas na nádraží bzučí a pípa nikdo neví co se děje jestli mají nastoupit nebo nemají. Hučení rozhlasu je doprovázeno bzučením, pípáním, hřmotem a různě zkomolenými zvuky, které zní nadpřirozeně a nenormálně. Všichni se dívají na jeden a ten samí vlak a pozorně ho sledují. Z vlaku vystoupí, deset lidí úplně stejných jako to bylo, doposud každý den pokaždé jsem se na ten vlak díval, bylo to zrovna před týdnem, kdy se mi to stalo po druhé už nikdy v životě tam znova, nevkročím, co když se to stane znova. Lidi nastupují dovnitř, v mé hrudi mi bije mé srdce a smysli pomocí mé nervozity, mi napovídají, že bych tam měl jít znovu, že se mi to tentokrát znova nepřihodí, že dnes na tu vlakovou toaletu nepůjdu a všechno bude v pořádku. Začíná mi stoupat menší husina a cítím chladný pocit, který se ve mně shromažďuje. Řeknu si, bylo to poprvé tak taky naposledy a vyletím z nádražních dveří, běžím přes páté a čtvrté nástupiště vyskočím na betonový přechod, který se omítá kolem něj. Pak se odrazím, skočím tam, dveře se za mnou, okamžitě zaklapnou. Ozývá se zvuk, hlášení o tom, že vlak bude brzo vyjíždět, dveře svítí červeným, světlem a pípají na znamení toho, že už bude vyjíždět. Myslel jsem si, že tu bude více lidí. Rozhlédnu se, a nikoho nevidím. Všude jsou zatáhnuté závěsy a ve vlaku je menší tma. Popojdu do druhého vagónu a vidím tam to samé temno, které bylo v tu samou chvíli na stejném místě. Ta, bez citná, temnota na mě pohlédla a potom vletěla na toaletu a silou za sebou zabouchla dveře. V mé hrudi začíná, jeden a ten samí tep, který ve mě vystřelil už na nádraží při vyběhnutí ze dveří. Dělám malé krůčky a snažím se nedělat žádné rychlé ani prudké pohyby, kterými bych mohl na sebe nechtěním způsobem upozornit. Přicházím k těm dveřím a z pomalého tepu vydechnu, abych na sebe nijak neupozornil mojí noční můru. Která tam na mě zase čeká. Otevřu pomalu svým výdechem ze svých plic dveře, ale mohl být více slyšen než to zaklapnutí. Potom se zaklapnou a bouchnutím šlo slyšet až k toaletním dveřím. Hrůza číhající co má na sobě noví oděv z vánočních světel, která je postříkána zeleno bílou strakatě průzračnou barvou. Na mě vykukující zrovna v moment druhého výdechu, zažiju dunění v mé hrudi, které mě vyhodí ode dveří, směrem k těm druhým jako obvykle. Škrábání i připomíná to, jak mě to tenkrát chitilo na té toaletě a jak se mě to pokusilo roztrhat. Při tom pomyšlením se otočím a běžím do druhé třídy o patro výše, tam je, ale dost černo a tma na to abych si vybíral.

Zavřu za sebou dveře sednu si na sedačku hned za roh a čekám až si to pro mě příjde. Pořád vyčkávám, jestli si pro mě tentokrát troufne jít až ke druhé třídě. Něco nebo někdo pootevřel dveře a vkročil, dovnitř potom se to svým chladným pousmáním dívalo, směrem ke mě tam, kde jsem byl, cítil jsem to, jak se to na mě usmívá. Tlemí se to, nevidím jak, ale ve svoji znovu bouchající hrudi cítím, že se na mě usmívá. Vlak se rozjíždí. Tlemící se temno se zlekne rozjezdu kolejích od vlakových dunících železných kol. A ve svojí podobě se vyleká a prostě zmizí, uteče a letí zpátky k toaletním dveřím. Z druhé třídy jsem slyšel kroky našlapované někým z cestujících a potom jsem se vyděsil, byl to revizor a já si myslel, že to bude ještě něco děsivějšího.
„Přestoupili kontrola jízdních dokladů prosím.“
P