V životě jsou chvíle, kdy se cítíš tak moc na dně, že už ani nedoufáš, že máš sílu dostat se zpět nahoru. V jednu chvíli si lítáš v oblacích, ale jen do té doby, než tě někdo srazí zpět do reality. Do kruté reality, kde tě nikdo nemůže pochopit. Nikomu neřekneš čím si procházíš, protože by ti nerozuměl, nechápal by tě a nebo by ti stejně nemohl pomoct..
Lidé se ti vysmívají, ale oni neznají tvůj příběh. Příběh plný tajemství, lží a bolesti co tě trhá na kusy. Odsoudí tě ještě dřív než tě poznají. Smutné je, že vidí tu bolest co máš v očích, ale nikdo s tím nic neudělá. Vidí tvé jizvy, co se marně snažíš schovávat pod rukávy, ale jen nad tebou zakroutí hlavou. Myslí si, že když se usměješ, že je všechno v pořádku, ale sakra vůbec nic není v pořádku!
Přes den se to snažíš zvládat, ale přes noc... Zůstáváš úplně sama se svou vlastní myslí a svými myšlenkami. Chce se ti plakat nad krutostí tohoto světa. V jednu chvíli si přeješ aby tvou bolest neviděli, ale v hloubi duše cítíš, že chceš, aby se ptali na to, co se děje ve tvé hlavě.
Zavíráš oči a vracíš se do svého vlastního světa. Svět vytvořený už tak dávno, svět do kterého můžeš v noci utéct. Je to tvůj vlastní svět do kterého ti nikdo nemůže vlézt. Je to svět plný lásky, kde není žádná bolest, kde si nemusíš na nic hrát, nebo se falešně usmívat. Nemusíš nic předstírat. Můžeš vypadat tak jak sama chceš, ne tak, jak to chtějí ostatní. Můžeš být kdokoliv a dělat cokoliv bez toho, aby tě někdo soudil. Můžeš jíst tak často jak chceš bez toho, aby ses díval do zrcadla s výčitkami svědomí. Můžeš si snít svoje sny a lítat si v oblacích bez toho aby tě nazývali bláznem.
Jenže výjde slunce a vše je zpět. Všichni ti říkají, že láska je jen pouhý cit nic víc. Že nemá cenu čekat na vysněného prince. Už jen při těchto slovech tě bodne u srdce a proč? Co když je to právě láska co tě drží nad vodou? Jak s nimi můžeš souhlasit, když právě sny a láska je jediné co tě tu drží..
Lidé kolem tebe procházejí, každý se svým cílem, řítí se skrz přeplněné ulice, místo toho aby se zastavili a podívali se kolem sebe. Vzdali to. Právě ti lidé, kteří to vzdali už s láskou nechtějí nic mít. Uzavírají se do sebe, budují kolem sebe vrstvy ledu, kterými nikdo nepronikne. Jsou chladní bez náznaku soucitu. Čím dál tím častěji si uvědomuješ, že šťastné konce nejsou skutečné. Lidé se vzdávají, umírají, lidé si ubližují to je skutečné.
Ubližují ti, smějí se ti a pomlouvají tě a když jim chceš něco říct, vše zapřou.. Potřebují někoho na kom by si tu zlost vybili. Nechtějí nechat ven proniknout ani kousek toho dobrého co v nich ještě zbylo, proto ubližují ostatním, aby se z nich nestali ti lidé, co byli před tím než se do sebe uzavřeli. Jsou to lidé, kterým záleží jen na tom co řeknou ostatní..
Můžeš jim odpustit? Lidem co tě srážejí k zemi? Lidem co tě lámají na kusy? Pomohl bys jim dostat se ze dna zpět nahoru? Proč děláš vše proto, abys jim pomohl, když ti ubližují?.. Nejspíš proto, protože stále ještě věříš v naději.. protože věříš v to, že uvnitř každého člověka je něco, co ty ledy dokáže prolomit. Protože, když tě nebudou mít rádi oni, tak kdo ano? Když tě nebudou akceptovat oni, tak kdo jiný bude? Proto nosíš falešný úsměv i když to zatraceně bolí. Snažíš se jim pomoct, i když tobě nikdo nepomáhá, podáváš jím pomocnou ruku a snažíš se je zvednout vzhůru jen proto, protože ještě věříš v naději. Věříš v to, že v každém člověku je ještě kousek dobrého..
