Shhh

45. Cesta růží a vzpomínky

Podívala jsem se na papír se vzkazem a četla: "Růže jsou mrtvé,fialky pláčou, vyber si cestu kterou půjdeš" hned co jsem to dočetla jsem zaklela. Dělá si ze mě srandu? Uvažovala jsem o tom,že se vydám po silnici a snad dojdu do nějakého města,ale moje zvědavost byla větší. Sice tohle bylo šílené,ale potřebovala jsem vědět co je na konci cesty růží. Byla jsem zmatená a popravdě jsem si chvilkami myslela,že to napsal někdo jiný,ale Justinovo pravopis,nebo-li škravopis poznám, jedině kdyby ho někdo přinutil k tomu napsat tyhle všechny vzkazy a pak by na mě tady v lese čekal nějaký vrah,který by mě zabil a pak mé vnitřnosti prodal. Bože nad čím to přemýšlím? Jen jsem nad tím pokroutila hlavou a snažila se zahnat,své hororové verze.

Zhluboka jsem se nadechla a vydala se temným,hustým lesem po cestičce za růžemi. Nohy už mě boleli a já myslela,že za chvilku omdlím. Od rána jsem ještě nic nepila ani nejedla. Kolik vlastně bylo asi hodin? V tom mi nepříjemně zakručelo v břiše a já se zastavila. Bože jak je to ještě daleko? Zpátky jsem se, ale na sto procent vracet už nechtěla, proto jsem se i s bolavýma nohama vydala dál.

Došla jsem k místu kde se tahle široká cesta rozdělovala na dvě úzké odlišné cestičky. Každá vedla jiným směrem a já nevěděla kam se vydat. Chvilku jsem jen tak stála na místě a přemýšlela kudy asi půjdu. Všimla jsem si,že na pravo u stromu byla růže, super další růže,takže cesta vede tudy. Ale chtěla jsem jít tímhle směrem? Sama nevím, více se mi líbila cestička na levo, nevím proč,prostě mě k ní něco táhlo. Nedokážu to popsat,prostě jsem věděla,že musím jít cestičkou kde nejsou růže, jako bych tady už někdy byla.

Proto jsem se bezmyšlenkovitě vydala cestičkou kde nebyli růže, ano možná se ztratím a už nikdy nenajdu cestu zpět,ale ve své hlavě jsem prostě věděla,že musím jít tudy. Když už jsem šla celkem dlouhou dobu tak se před de mnou na cestičce objevily fialky. Jak že to bylo v tom vzkazu? Nějak že růže jsou mrtvé a fialky pláčou a bylo k tomu připsané ať si vyberu cestu kterou půjdu. Takže možná nejdu ani špatně a ani dobře.

Vítr mi jemně narážel do tváří a bylo slyšet jen šustění stromů a křoví. Nevěděla jsem kam jdu,ale následovala jsem cestu z fialek a užívala jsem si pocit být konečně volná na čerstvém vzduchu,ve městě mi to nedělá moc dobře.

Na cestě jsem uviděla poslední fialku a zastavila se,tak a co teď? Asi jsem šla vážně špatně, měla jsem raději jít po cestě kde byli růže. Najednou jsem uslyšela zařehtání,koně? Pane Bože jen to ne, koní se bojím. Podívala jsem se směrem odkud šel ten zvuk. Popošla jsem pár kroků a když jsem uviděla před sebou něco jako myslivnu s velkou zahradou a stájí tak jsem zůstala stát nehnutě na místě,jako bych zamrzla a nebyla schopna pohybu.

Ne to není možné. Hned se mi vybavili vzpomínky na mě,tátu,strejdu a sestřenici Viktorii. Strejda dříve tu myslivnu vlastnil,do doby než tragicky zahynul při autonehodě. Měl dva velké koně, neznala jsem jejich plemena,ale moc dobře jsem si pamatovala jak vypadali. Bílý kůň,který měl na sobě hnědé fleky, bíla klisna a tři malý poníci. Jezdili jsme sem za strejdou každý víkend do doby než mi bylo dvanáct let, v ten den v červnu strejda zemřel na krvácení do břicha kvůli autonehodě,kousek od Miami. Viky byla starší o dva roky a z jedné stránky jsem jí nenáviděla a z druhé zas milovala. Byla dokonale praštěná,ale i strašně namyšlená a uměla být i dost nepříjemná. Říkalo se,že milovalo jen sama sebe,ale tak to nebylo. Její životní láska patřila koním,kterých jsem se strašně bála a do teď bojím. Měla jsem vždy strach,že mě udupou a prostě jsem z nich neměla dobrý pocit stejně tak jako z hadů. Bála jsem se jich,nebylo to,že bych se koní štítila,vážně jsem z nich měla strach. Vždycky když jsme přijeli tak jsem buď zůstala v myslivně a hodlala jsem vylézt až Viky skončí s vyjížďkou. Rodiče mě vždy přemlouvali k tomu,abych si koně aspoň pohladila,nebo se na něj dívala z blízkosti třeba jen ze tří metrů,místo dvaceti. Já ale ne,nikdy mě nikdo nedostal ke koním,blíže než pět metrů.