My Protector

1. Kapitola

•Lucy POV•
Jako každý den jsem mířila po škole do kavárny, vždy tam byl klid a to jsem na tom místě milovala. Prošla jsem dveřmi a šla si objednat. ,,Nic neříkej přesně vím co chceš." Řekl Tom, který tady pracuje. Pokaždé jsem si objednávala to samé, horkou čokoládu a croissant. Po nějaké chvíli se Tom vrátil i s mojí objednávkou. Šla jsem si sednout na své obvyklé místo, ráda jsem tam seděla protože jsem skvěle viděla na lidi, kteří přijdou dovnitř. Zní to divně ale když mě někdo nějak zaujal měla jsem tendenci ho namalovat. Z batohu jsem si vytáhla tužku, svůj sešit a čekala na nějaké zákazníky.

Už jsem dopíjela svoji horkou čokoládu, když nad dveřmi zazvonil zvonek. Vzhlédla jsem a uviděla ženu se zrzavými vlasy, které měla sepnuté ve vysokém culíku, na sobě měla fialové oblečení a hůl. Byla nádherná už tahle a to jsem ještě neviděla ani její obličej. Protože pak se otočila a já viděla ty krásné kaštanové oči, ostré lícní kosti a baculaté rty. Byla jako sen. Sice vypadala děsivě a měla bych se jí i bát ale něco mě k ní přitahovala jako magnet. Celou dobu jsem si ji prohlížela dokud si nesedla zády ke mne. Popadla jsem svůj sešit, tužku a začala kreslit.

V klidu jsem dál pokračovala ve svém kreslení a vůbec se nezajímala o své okolí. Během toho jsem párkrát vzhlédla abych se na ni mohla podívat. Byla jsem i docela ráda, že ke mně sedí zády protože jinak už by si určitě všimla jak na ni zírám. Začala jsem přemýšlet proč žena zhruba kolem 40 musí nosit hůl. Podle toho jak se o ni dříve opírala silně pochybuji, že by to měla jako nějaký módní doplněk.

Po dokončení obrázku jsem vše dala zpět do batohu. Rozhodla jsem se, že bych už měla jít domu, přeci jen na mne čeká nějaké to učení. Když jsem procházela okolo ženy musela jsem se jí prostě podívat do obličeje. Byla prostě nádherná o tom jsem nemusela ani přemýšlet, pak ale zvedla svůj pohled a já se setkala s párem přísných, hnědých očí. Ani jedna z nás nic neřekla jen jsme tam na sebe zírali. Svůj pohled jsem odvrátila až když na mne varovně zvedla obočí. To bylo trapné. Na rozloučenou jsem pozdravila Toma a vyšla ze dveří.

Cestou do svého svého bytu, který jsem sdílela se svojí kamarádkou Danou, jsem pořad musela přemýšlet nad tou ženou. Hlavou se mi honily myšlenky jestli ji ještě někdy uvidím, nebo jestli bude někdy znát alespoň její jméno. Byla jsem ale rozhodnutá se s ní znovu vidět.

Dveře našeho bytu se zavřeli a já si mohla konečně sundat boty. Ve vzduchu voněla pizza, já ani Dana jsem nevařili úplně nejlépe, proto se dost často stalo, že jsme si objednávali nebo koupili mražené jídlo. ,,Ahoj musím ti něco akutně říct." řekla jsem při vstupu do obývacího pokoje kde seděla Dana. ,,No ahoj, povídej chci slyšet všechno." Posadila jsem se vedle ní na gauč a přemýšlela kde začít. ,,Takže jako vždy jsem šla po škole do kavárny. Tam se ale objevila žena. Byla to nádherná zrzka, zhruba 170cm, krásné hnědé oči a celá oblečená ve fialovém." Začala jsem se jí tam úplně rozplývat jen nad tou myšlenkou. ,,Když jsem odcházela musela jsem se na ni samozřejmě podívat. Akorát ona udělala totéž. Obě jsme na sebe zírali dokud nenadzvedla to své dokonalé obočí. Pak jsem radši odešla."-,,No holka je mi jasné, že ji chceš vidět znovu. Jen nevíš jak to udělat." Bylo to řečeno spíš jako oznámení než otázka ale i tak jsem přikývla. ,,Jediné co můžeš udělat je dál tam chodit a čekat až přijde." Měla pravdu byla to jediná věc, kterou můžu dělat.

•Wilhemina POV•
Měla jsem tu dívku stále v hlavě. Něco na ní prostě bylo. Už teď jsem věděla, že o ní chci vědět všechno. Jméno, věk, jaká je její oblíbená barva, jídlo a co ráda dělá, no prostě všechno. Ten pohled v jejích očích když jsme na sebe koukali by nezapomenutelný. Musím tam zas zítra zamířit a doufat, že ji zas uvidím, protože dle toho jak se loučila s tím chlapcem hádám, že tam chodí často.

~Druhý den~

•Lucy POV•
Ráno když jsem odcházela do školy jsem se nejvíc těšila na určitou zrzku z kavárny. Myslela jsem na ni i při hodinách takže jsem se dvakrát dostala do menších problémů ale já si nemohla pomoct.

Na obědě jsem se potkala s Nat, která chodila o ročník níž než já. Dřív jsme se strašně bavily ale teď si našla přítele takže už se vídáme jen ve škole. Samozřejmě jí to přeju a vlastně mě to ani nějak nemrzí. Ptala se jak se mám a já ji řekla nějak ve zkratce svoji situaci.

Po obědě jsme stály před školou dokud pro ni nepřijel její přítel Lucas. Pozdravila jsem se nim a s Nat se rozloučila. Na nic víc jsem už nečekala a vyrazila směr kavárna.

Už nějakou dobu jsem tam seděla a projížděla instagram dokud jsem před sebou neuviděla pár fialových lodiček. Vzhlédla jsem a uviděla přesně tu zrzku, na kterou tady tak trochu čekám. ,,Mohu si přisednout?" Chvíli jsem na ni jen zírala ale pak jsem hned přikývla. Sedla si naproti mně a napila se své kávy, já na ni musela ale stále koukat. ,,Je neslušné takhle zírat. Já myslela, že ti to po včerejšku došlo."-,,Za to se omlouvám. Jen nemohla jsem si pomoct." Přišla jsem si neuvěřitelně trapně. ,,Jak to myslíš?"-,, Jste...To je jedno." Pak mezi námi zavládlo hrobové ticho. Vlastně ani nevím proč si ke mně sedla když je celá kavárna prakticky prázdná.

•Wilhemina POV•
Když jsem ji viděla sedět u toho stolu měla jsem neuvěřitelnou radost. Na nic jsem nečekala a šla za ní.

Byla roztomilá když byla nervózní. ,,Wilhemina Venable. Pro tebe ale paní Venable." Přerušila jsem ticho a natáhla k ní ruku. ,,Lucy Green." Potřásla mi rukou a já musela obdivovat její hladkou kůži. ,,Krásné jméno." Řekla a vřele se na mne usmála. ,,Děkuju." Nebyla jsem na komplimenty moc zvyklá takže se mi trochu začervenaly tváře.

Opravdu byla moc milá, celou dobu jsme si trochu povídaly. Zjistila jsem, že je v posledním ročníku na střední, že ráda kreslí a občas i nějaké lepší kousky prodává. ,,Už bych měla jít nebo Dana vyhlásí pátrání." Vstala a já udělala totéž. ,,Dobře ale mohly bychom se třeba ještě někdy vidět?" Zeptala jsem se a modlila se aby to vyšlo. ,,Ani nevíte jak ráda."-,,Tak dobře. Dáš mi své číslo?" Neváhala a hned mi ho napsala.

Cestou domu jsem přesně věděla kam bych jí chtěla nejlépe zítra vzít. Když teda bude mít čas. Měla jsem jednu takovou oblíbenou ne zas tak nóbl restauraci, nechtěla bych ji totiž hned vyděsit nějakým přepychem. Nemůžu se dočkat.

1126slov
Vítám vás u nového příběhu. Doufám, že se vám bude líbit. Snažila jsem se to napsat co nejlépe ale ty první kapitoly mi dělají opravdu problém.💜