Zaslíbený Ráj

1

[16.8.1994]

'Ještě slovo, a letíš oknem!'
řval na mě, když držel mojí hlavu pod tekoucím kohoutkem.
'jestli se jí něco stane, ta kulka neprojebe jenom strop.'
pronesla moje matka s ledovým klidem v hlase, když přihlížela na Peterovo ventil agrese.
'Ty drž hubu Eleno, můžeš letět za ní jestli chceš.'
V tu chvíli znovu vytáhla revolver.
Peter konečně pustil moje vlasy, a odskočil stranou. Moje hlava se s bouchnutím odrazila od kraje dřezu a dopadla jsem na zem. Před očima jsem měla mžitky a moje plíce se snažili vrátit do zajetého cyklu. Mezitím Elena a její pistol stvořili sousedům nad náma dalších pár děr do podlahy, a Peter zlikvidoval všechny skleničky v okruhu dvou metrů, z tohož jedna zasáhla i matčinu hlavu.
A hádám, že to byla ta poslední kapka, kterou byl její mozek schopný nasát.
V zápětí moje uši zaplnil další zvuk výstřelu.
Oh, jak strašně jsem doufala, že konečně kulka zasáhla toho bastarda. Jenže Elena minula, a on byl rychlejší.
Vytrhl jí revolver z ruky, a namířil jí ho přímo ke spánku.
'mám to zamaskovat jako sebeobranu nebo sebevraždu?' uchechtl se, a než jsem vůbec stihla mrknout, další výstřel. A tentokrát, zasáhl cíl.
Tělo mojí matky se sesunulo k zemi mezi střepy, a její, i Peterovo krev. A moje vědomí se konečně vzdalo, až když se mnou Peter praštil o kuchyňskou linku, se slovy jako 'ty děvko' nebo 'čum co si udělala'.

Snad už to bylo naposledy.